Vaše tvorba se vyznačuje silným projevem. Texty jsou plné názorů. Co Vás v poslední době nejvíce inspiruje? A jak se ta Vaše tvorba postupně vyvíjela?

Moje životní filozofie je písničkářství. A nedílnou součástí nebo takovým pilířem písničkářství je autenticita. Je to, co se snažím nejvíc kultivovat nejvíce sám na sobě, být sám sebou za každé situace, ne bezohledně, vždycky s ohledem na své okolí. Neubližovat a stejně tak si toho vážím i na druhých lidech, když jsou sami sebou za každé situace. Ta autenticita spočívá hodně v tom, že pro je každá píseň deníkový záznam.

Já nemám žádné tajemství ve svém životě, protože asi jsem byl první takový influencer, protože jsem sdílel všechny ty pocity, ať už nárazy do zdí, v manželstvích, v přátelstvích, a nebo i v tom společenském, politickém kontextu. Vždycky jdu s kůží na trh a to já dělám.

Byt s terasou 4KK, 160m2, Praha, Praha 1

Show property

Že bych si řekl: „bylo by fajn napsat písničku o čokoládovém bonbónu, protože teď letí čokoládový bonbón“ tak to neumím. Stejně tak jako neumím udělat to, že by za mnou někdo přišel a řekl, ať mu napíšu písničku a já ho neznal. Když jsem někomu napsal písničku, což byli dva lidé, tak to byli přátelé, se kterými jsem se stýkal.

Takže moje písničky, moje témata to je můj život a koresponduje to vždycky s obdobím, ve kterém se ocitám.

Ať už to byly první desky, kde jsem řešil, jestli mě někdo miluje nebo nemiluje nebo já jestli někoho nemiluji anebo jestli se někde umím opít nebo tak. Pak to byla duchovní proměna, pak to byla společenská, politická témata, environmentální témata. A to je taková zlatá nit, která se tak vede skrze všechny ty desky.

Jste hudebník, který se hodně projevuje ve společenských a politických tématech. Co říkáte na aktuální politickou scénu v Česku?

Já na to neříkám nic, protože já jsem za poslední dva roky prošel velkou politickou deziluzí, protože jsem se zastal Palestinců ohledně dění v Gaze a sáhnul jsem si na svět, který je jen vymyšlený, kdy vidíte, že česká média informují nějak a pak se podíváte na zahraniční média a zjistíte, že žijete v paralelním vesmíru. A je to děsivé a zároveň najdete pochopení pro lidi, o kterých se v dnešní době říká, že jsou hodně dezoláti, že jsou součástí dezinfoscény a zjistíte, že je to velmi snadné tam upadnout, protože jsou témata, která úplně nekorespondují s narativem, který potřebují lidé, kteří u nás tahají za provázky a ty se upravují. V momentě kdy si na to sáhnete, a nemáte okolo sebe přátelé, kteří vám řeknou: „dobrý chápu, ale pak se podívej, na druhou stranu ta Česká televize umí fungovat, David Borek není přeci celá Česká televize.“ Takže se dokáže vrátit zpátky, ale v momentě, kdy nemáte tyto přátelé a sáhnete si na to, že média, kterým věříte, informují nepravdivě nebo opačně. Tak se od toho odkloníte a zavřete se skrze algoritmy skrze sociálních sítí do bubliny a je to velmi snadná cesta. To mi velmi pomohlo, protože jsem měl tendenci lidi soudit, ale nemůžeme soudit ty lidi, ale skutečnost, že náš systém je vrcholně v nepořádku.

Já jsem byl v průběhu dvou let oslovovaný i vysokými politiky inkognito s tím, že mi moc děkují za to, že se tady snažím hájit soucit a zatímco mě chodily zprávy, na ulici lidé na mě pořvávali hnusné věci o tom, že jsem terorista, aby moje děti byly upálené.

Tak když jsem tohle říkal těm politikům: „pojďte osvěžit trochu ten pohled na tu věc, protože je to vaše vina, že se z nás dělají spoluúčastníci genocidního chování izraelské vlády, která je extrémně pravicová.“ A oni mi řekli, že je to politicky neprůchodné a nikdo z nich se k tomu nevyjádřil a byli to pro mě lidi, kterých jsem si vždycky vážil pro ty hodnoty, které s nimi sdílím a najednou jsem zjistil, že ten idealismus nebo ta ochota zastávat ty hodnoty za každou cenu je jenom v mé hlavě a že ten politický pragmatismus tomu já nechci sloužit.

Často jsem se vyjadřoval k politickým situacím a často jsem se zastával některých politiků, českých médií, ne že bych toho zpětně litoval, ale říkám si, je potřeba si od toho odpočnout, protože mě strašně zklamali.

Máte pocit, že se v dnešní svobodné době se říká jen to, co by se mělo? Je to zklamání pro Vás?

Politika je konstantní zklamání. Já věřil, že tam jsou lidé, kteří dokážou jít za tím ideálem i skrze svůj vlastní diskonfort, ale není to tak. Taky je otázka, co si představujeme pod pojmem svoboda. Rozhodně je to k něčemu říkat svůj názor. Já potřebuji odpočinek, protože patnáct let, od začátku mé kariéry jsem byl politicky aktivní.

Demokracie není o tom, že říkáte o někom, že je debil, ale že jste schopná prezentovat svůj názor a akceptovat názor někoho jiného a jít do nějaké diskuse.

Je důležité nerezignovat a obhajovat svoje teze, to je super. Já si ale myslím, že ten trend, který je celosvětový, že se k moci primárně dostávají populisté. Ta politika jako taková byla vždycky provázaná s byznysem a bylo to tak půl na půl. Teď se děje to, že ti bohatí lidé buď se sami stávají politiky a teď mluvím v kontextu celého světa, anebo ti fakt bohatí lidé už se už ani neženýrují, že ty politiky vodí. A myslím si, že ta výkonná moc těch států se přesouvá nikoliv na ty politiky, ale ještě o patro výš.

Prodej moderní vily, Praha,

Show property

A to největší nebezpečí, které nás může potkat a to nás teď potkalo je, že světu vládnou opravdu bohatí lidé. Tak bohatí lidé, kteří nemají vůbec přehled o tom, co je skutečný život běžných lidí a jsou to lidé, kteří potřebují ty politiky, aby byli ještě bohatší, a daří se jim to.

Zasponzorují politika, který vyroste na tom, že je schopný lidem naslibovat hory, doly a díky tomu, že má za sebou takovou to backstage, tak má skvělou kampaň. Lidé jsou zoufalí. V Čechách ve srovnání se zbytkem světa jsme šťastní, karmicky jsme se narodili na krásném místě. Máme svoje problémy a pořád na nás padá spousta informací, teď ty sociální sítě nám otevřely kanály a víme o tom, co se děje na druhé konci světa. V momentě, kdy přijde někdo, kdo řekne: „tady mám kouzelnou pilulku, když mě zvolíte, tak vám ji dám pod jazyk a vaše problémy se vyřeší. Dáme vám peníze na všechno, budete mít chodníky až k baráku a budou blikat.“ A lidé na to pořád slyší. My chceme toho Robina Hooda, který nás zachrání, ale bohužel my toho Robina Hooda teď vidíme v lidech, kteří tím Robinem byli dříve biti. A teď se tváři jako Robinové Hoodové, ale ve skutečnosti jsou to ti bohatí, kteří využívají tu politiku k tomu, aby mohli být ještě bohatší. A čím bohatší oni budou, tím chudší budeme my.

Mluvil jste o problémech, které se na nás valí. Souvisí to také s nějakou duševní hygienou. Co říkáte na to, že podle statistiky má v Česku už každé páté dítě depresi. Jak Vy osobně si udržujete čistou hlavu a nadhled?

Jsem otec tří dětí a je to pro mě velice bolavá informace. Zároveň jsem s těmi dětmi dost v kontaktu i skrze koncerty, diskuse. Na jednu stranu jsem strašně rád, že se o tom mluví. Můj táta měl v devadesátých letech velké problémy. Měl nějaké tlaky v hlavě, se kterými nevíte co si počít. A víte, že by bylo dobré dojít si někam za terapeutem, ale víte, že ti terapeuti moc nebyli, takže byli nějací psychologové a vy jste nechtěla být pacient. Myslím si, že by tady ještě táta byl, kdyby se to dalo řešit. A teď se to řeší a je to skvělé a lidé se nestydí a je to trendy. To, že si někdo vyslechne váš příběh, někdo, kdo o vás vůbec nic neví a je schopný vám to reflektovat…wau. Ale je těch terapeutů málo. A zoufale málo je lidí, kteří jsou ochotni se starat o svůj psychický stav našich dětí.

Já mám sen, mě by se strašně líbilo, kdyby se třeba v rámci občanské výchovy dostala do školy meditace. Vést ty děti k umění zklidnění.

Nechci, aby to zavánělo jakýmkoliv náboženstvím. Ta duševní hygiena je důležitá. Tak jako je trend chodit do posilovny a fotit se, jak mají krásné svaly. Stejně tak si myslím, že by bylo fajn udělat trend z toho, že: „dneska jsem si bytelně zameditoval, deset minut jsem seděl v koupelně a strávil jsem čas sám se sebou.“ Nejde ani o složitý proces. Nemusíme děti nic učit. Vím to z vlastní zkušenosti, v momentě, kdy vy něco děláte, tak ony to začnou dělat také, ony jsou největší houby. V momentě, kdy uvidí, že vám to přináší nějaký přínos, budou to dělat také. Já chodím meditovat, občas chodí se mnou, ale většinou ne, protože je to nezajímá. Ale když ucítí nějaké pnutí, tak ví, na koho se mohou obrátit. Souvisí to s tím množství informací. A může to vyvolávat dojem, že žijeme ve světě, který se musí každou chvíli zhroutit. Svět vždycky tak trošku držel na vlásku. Četl jsem informaci, že mozek nerozlišuje mezi realitou a myšlenkou. To opravdu stačí deset minut denně si sednout. To, že máme pocit, že musíme pořád někam jít a něco dělat je to, že se snažíme naplňovat tisíce vizí, které o nás mají ti ostatní okolo nás. My máme tolik podob, kolik je očí, které nás vidí. Každý kdo nás vidí tak si udělá názor a už pro ně nějakou podobu máme. Ale kdo jste vy? Znáte svoji podobu? Málokdo. Málokdo má tu vizi a přitom stačí málo. V momentě kdy máme vizi, tak ji můžeme začít naplňovat. Pro mě to bylo, tak přestanu kouřit, začnu se učit anglicky, negativní věc vyměním za pozitivní. Jsou to malé krůčky, kterými se dostávám k tomu, že: „hej, já nemám dneska důvod být na sebe naštvaný, nebo být ze sebe zklamaný. Jsem dobrý.“

V momentě, kdy naplním své potřeby, už jsem k dispozici druhým lidem. Když uděláte něco pro sebe, nemáte problém udělat něco pro druhé. A já věřím, že proto tu jsme, abychom si pomáhali. Na světě není nikdo takový, jako jsme my. Každý z nás je unikát, každý z nás píše unikátní příběh.

A když jsme schopni se za ten příběh postavit a sdílet ho s druhými lidmi bez obav i s těmi chybami, které jsme udělali. Tak vám najednou nebudou protivní lidé, kteří jsou také jedineční. A přichází inspirace ze všech stran. A začínáme se obohacovat jinými lidmi. Jsme „obohacenější“

Vy osobně měl jste nebo navštěvujete terapeuta?

Moje žena začala chodit na terapie a v momentě, kdy přišla z první terapie, tak je nejlepší dealerkou terapií na světě. Já se osm let intenzivně věnuji buddhismu. Baví mě to, je to návod na můj mozek, na mojí mysli. Není to pro mě náboženství, ale manuál pro mou mysl. A mám pocit, že spoustu mých traumat, která mám, tak jsem díky tady tomu zvládnul. A neměl jsem pocit, že bych měl někam jít. Ale moje žena má vždycky pravdu…

teď jsem byl na druhé terapii a bylo to skvělé. Nemám pocit, že bych nebyl v pohodě. Ale bylo to poprvé, kdy jsem kromě své ženy mohl vyklopit v plné pozornosti svůj příběh. Takže já to vřele doporučuji.

Co pro Vás znamená svoboda v dnešní době?

Svoboda je pro mě synonymum autenticity. Jak pro společnost, která se nebojí být sama sebou a být nezávislá v momentě, kdy i když máme třeba už po volbách, tak neusínat. Demokracie je o tom, že máte kontrolovat to, co politici dělají a když to nedělají podle vašich představ, tak se ozvat. Tak si to představuji a věřím, že to u nás i umíme.

Ta osobní svoboda je také autenticita, ale zároveň osobní svoboda by měla vždycky mít hranice v tom, že moje svoboda by neměla omezovat svobodu někoho jiného. Svoboda slova neznamená říkat si, co chci. Svoboda znamená vědomí zodpovědnosti. Za všechno co řeknu, i to co si myslím, za to co dělám, nesu zodpovědnost ve veřejném prostoru i v osobním životě. A mělo by tomu tak být i na sítích.

Kdo si založí sociální sítě, kdo si založí email, kdo si koupí telefon, tak stejně jeho data jsou už všude na světě. Takže bránit se tomu, že budu někam nahrávat občanku? Vemte si jí a já nesu zodpovědnost za to, jak se chovám na internetu. Když nebude nést zodpovědnost za to, jak se chováme ve virtuálním prostoru, tak ta anonymita, hrubost přeroste ven a začneme se k sobě chovat tímto způsobem i venku. A to je strašné nebezpečí a myslím si, že občanská společnost by měla intervenovat na všechny lidi, kteří na to mají vliv. Ale bohužel ty sociální sítě vygenerovali ty nejbohatší lidi a těm se ani ta nejsilnější politická moc nedostává tak intenzivně.

Narazili jsme na sociální sítě. Dříve myslím dost pomáhaly, ale v poslední době mohou být i toxické. Co děláte proto, abyste se vyvaroval hejtům, čtete komentáře?

Tomu se nevyvarujete. Týká se vás to, dost často to rozkliknete. A já si představuji ty lidi, jak se doma rozčilují, jak mě nenávidí a já jim vysílám své přání štěstí. Většinou je to tak, že vám píší lidé, kteří nejsou šťastní, kritizují za sebevědomí, protože ho sami nemají. Ta myšlenka sociální sítí byla skvělá. V některých ohledech to umí pomoc. Když potřebujete vybrat spoustu peněz na nemocné dítě. Můžete informovat o věcech, které probíhají za zavřenými dveřmi. Lidská mysl předběhla člověka jako takového strašně moc a my jsme pořád ve velkém závěsu. Nástup internetu, který mohl změnit svět, nám mohl pomoci k lepšímu životu, mohlo se to stát, kdybychom byli připraveni na to, co je internet. Nemusel být na světě hladomor, bezdomovectví, kdybychom uměli na jedné straně světa jídlo nevyhazovat a distribuovat ho do druhé části světa.

My, co tady žijeme, máme problémy, ale žijeme na úkor lidí, kteří se mají ještě stokrát hůř než my. Takže sem pak chtějí přijít ti lidé a politici ukazují na to, že sem přijdou lidé, kteří budou chtít naše zaměstnání, naše ženy, naše štěstí, tak v nás vyvolávají obavy. Máme z nich strach a nebudeme jim chtít přeci pomáhat. Ale když jim nepomůžeme, tak jejich touha jít sem bude o to větší, protože oni makají na nás. Díky nim máme telefony, máme elektrická auta, máme ropu, banány a to máme jen díky lidem, kteří se mají o hodně hůř než my.

Pak jsou tady environmentální změny, kdy se tady v roce 2014, 2015 strašilo migrační krizí, nic takového. Ve srovnání s tím, co přijde v rámci environmentálních změn, to nebylo nic. A my se na to musíme připravit, musíme začít fungovat spolu. Proč se tady před volbami neřešila environmentální problematika? Protože jsou tady miliardáři, kteří bohatnou na ropném průmyslu. Když přijdou tyto změny, o kterých už vědci mluví desítky let, tak ti lidé nebudou moct v těch místech už ani žít, buď ty budou zatopené, nebo tam bude takové horko nebo taková zima, že to nebude možné a budou muset migrovat. A my co budeme dělat? My se tady zabarikádujeme a budeme do nich střílet na hranicích? Internet měl sloužit k tomu, že o tomhle všem budeme diskutovat napříč světem a budeme si pomáhat, když se spojíme. To, že si tady zaznamenáváme rozhovor na kameru, já přijel autem, to všechno vzniklo, protože lidé začali spolupracovat, komunikovat. Dneska ten komunikační nástroj nevyužíváme dobře. Mozek využíváme k tomu, že většinou soudíme ty lidi nebo řešíme, co nám na těch druhých vadí. A když nám to vadí, neřešíme, jak bychom to mohli vyřešit, to co nám vadí, tím že bychom jim pomohli. Spíš se zavíráme do těch bublin, separujeme se. A z tohoto světa mám trochu strach. Na druhou stranu jak se bavím s mladými lidmi, tím jak jsou senzitivní, nestydí se za to, pojmenovat tu citlivost a říct: „já nemůžu tohle dělat, protože mi to ubližuje. Já potřebuji vyřešit svoji hlavu.“ Tohle by mohlo být dobré. Já byl společností vychovávaný: „hlavně nefňukej, taky jsme to zvládli.“ Ne, normálně fňukejte.

Neexistuje pilulka na štěstí. Jestli chce být člověk šťastný, tak musí makat. Štěstí je otázkou disciplíny a tvrdé práce. Stejně jako láska. Když chcete mít šťastný a spokojený vztah, musíte makat. První čtrnáct dní je super. To je jak když je člověk na emku nebo na super droze. Ale pak už to nefunguje. Pak vás ta droga pohltí a chcete jinou pilulku zkusit.

Já to vím z vlastní zkušenosti, jak s pilulkou, tak s láskou, kterou jsem používal jako tu pilulku. V momentě, kdy se zaměříte na jednu květinu a začnete ji opečovávat, tak voní, tak že nepotřebujete cítit jiné květiny. Nepotřebujete nic jiného. A navíc inspirujete tou nádhernou kyticí spoustu dalších lidí. A to samé to štěstí. To říká Buddha svému synovi: „jestli chceš být šťastný, tak dělej jenom věci, které tobě nebo druhým lidem prospívají. A nedělej věci, které neprospívají.“ A když jdeš do nějakého rozhodnutí něco udělat tak se zastav, a zhodnoť si to: „je ta věc, kterou chceš udělat, říct přínosná mě nebo druhým nebo jim ublíží?“ Pakliže přinese negativní následek, nedělej to, protože se ti to vždycky vrátí. Karma je pro mě jediný zákon, který funguje. A když je to pozitivní, tak se ti to vrátí stejným způsobem.

Co byste si přál a co byste popřál mladé generaci?

Aby nerezignovali na svoji jedinečnost. To je jejich největší hodnota. Hledat hodnotu v tom co máme na sobě, v tom co dokážeme v rámci zaměstnání, to jsou externí věci.

Ale ta osobitost, se kterou přistupujeme k tomu oblékání nebo ta vášeň, se kterou přistupujeme k té práci, to jsme my. To je naše jedinečnost.

V momentě, kdy tuto jedinečnost vezmou, budou ji opatrovat, budou spokojeni sami se sebou a stejný prostor dávali i jiným lidem, tak si myslím, že díky nim nás může čekat dobrá budoucnost. Ale nemyslím si, že děti nás zachrání.

Myslím si, že ten míč je na kopačkách rodičů. Protože ti mají před očima budoucnost tohoto světa, a když k ní budou přistupovat zodpovědně, tak aby dali těm dětem jasně najevo, že jsou tady pro ně, jako ti parťáci, ten support a zároveň si nenechají líbit ty věci, nenechají se opít rohlíkem.

Budou ukazovat, že jsou ochotní jít do nějakého diskonfortu. Problém je, když za vámi například přijde jako k řadovému zaměstnanci nadřízený a řekne: „tady je zelené maso a ty to víc obal a prodávej to lidem.“ Ty to vezmeš, obalíš to a prodáváš to těm dětem. A to je ten problém, když jim to prodáte. Jsme ochotni sloužit zlu. Zlo vždycky někde bude, ale ani Hitler ani Stalin, kdyby neměli ty lidi, kteří plní ty rozkazy, i přesto že s tím nesouhlasí a zastřelí toho člověka i přesto, že jako otec vnímám, že na druhé straně je to také otec a já ho přesto zastřelím. Tak tady budou války.

Pokud nebude nikdo, kdo bude střílet, tak tady nebude nikdo, kdo bude zastřelený. A v tomto jsem totální pacifista, idealista. Dokud nenajdeme míry v sobě, tak nebudeme mít míry venku. A dokud nezačneme mířit k sobě a nepřestaneme mířit na sebe, tak nebudeme žít ve šťastném světě.

Zdroj: autorský článek, vlastní dotazování