Mladí lidé jsou často spatřování v kavárních, kde si dopřávají nejen kávu, ale různé slazené nápoje nebo drahé zákusky. Proč to dělají? Proč si raději nespoří peníze na něco užitečného, jako je vlastní bydlení? Odpovědi na tyto otázky jsou dvě: buď je mladá generace zkažená, jak už to u mladých generací bývá anebo si prostě jenom lidé dělají, co chtějí a odolat pokušení, je pro ně příliš složité.
Do nastíněné diskuze přitopila pod kotel reportáž ČT, která na jedné straně zobrazují mládež utrácející "až 10 000 korun měsíčně" v kavárnách a na druhé socioložku a bankéře, kteří to kontextualizují tím, že utracené peníze by jim mohly v budoucnu chybět, respektive se nezabývají budoucí potřebou peněz např. na bydlení.
Reportáže si povšiml deník Alarm, kde se spravedlivý hněv snesl nikoliv na rozhazovačnou mládež, ale na porušení veřejnoprávního zájmu, který má Česká televize sledovat. Tím zájmem má být laciné bydlení pro všechny a kritika současného stavu, nikoliv analýza konzumace nápojů v kavárnách.
Vlastnické bydlení je v tuzemsku zásadní věc. Dokazují to i mezinárodní srovnání. Přibližně jen pětina Čechů žije v nájemním bydlení a zároveň polovina z nich se chce přesunout do vlastnického bydlení. Jak je tedy možné, že mladí Češi v kavárnách tento zlatý grál ignoruji?
"Čím je země bohatší, tím má větší podíl nájmů a nevlastního bydlení. Člověk by to očekával naopak. Je to do velké míry i z toho důvodu, že v bohatších zemích je nájemní bydlení plnohodnotnou alternativou vlastnickému bydlení,"
uvedl pro ČRo sociolog Martin Lux z AV ČR. Ve světle tohoto konstatování to vypadá, že mládež je o krok napřed vidí se v bohatší budoucnosti a tudíž prostředky neshromažďuje, ale nechává v kavárnách. Nicméně tak rafinovaný kalkul, asi za návštěvou kavárny nestojí, i přes svou důmyslnost.
Drahá káva stejně jako rostoucí ceny bytů ukazují paradoxně jednu pozitivní věc. Žijeme ve svobodné společnosti, kde poptávka může hnát dopředu oba tyto sektory. Častěji se však hovoří o nutnosti řešit nedostupné bydlení. Svoboda je zkrátka možnost si vybrat. V žádné vyspělé evropské bydlení není vlastnické bydlení laciné.
Naopak je ještě méně dostupné, jak dokládají data o vysokém podílu nájemního bydlení. V Německu nebo Švýcarsku na piedestal postavené vlastnické bydlení má cca polovina lidí, oproti Česku. Jen těžko při tom tyto země můžeme považovat za chudší.
Jenže rovnice svobodného rozhodnutí má dvě strany. Kdo plánuje koupi vlastního bydlení ve dvaceti, je z hlediska psychického vývoje zcela jistě výjimkou, ale na druhou stranu je dobré si říci, že peníze nerostou na stromech. I když by někdo řekl, že rozdíl mezi cenovkou kávy a zákusku v kavárně je opravdu značný, četnost nakupování obou komodit je rovněž odlišná. Alarm spočítal, že na garsonku v Praze je potřeba 60 let užívání si kavárenského menu.
Druhou stranou početní úkonu může dobře ilustrovat hnutí FIRE. Čili jakýsi klub rentiérů, kteří si mohli dovolit opustit zaměstnání a žít z dosavadního výdělku, zpravidla moudře investovaného ještě někdy kolem čtyřicítky. Cesty jak dosáhnout této finanční idylky jsou různé, nicméně za nejpraktičtější na této cestě je považováno následující: málo utrácet jak v období kumulace majetku, tak ve fázi jejího utrácení.
Nekonečné požitkářství v kavárně s avokádovým toustem v ústech by tedy do filozofie mladých rentiéru nezapadlo. Každý se však může dosadit za proměnou na libovolné straně rovnice, podle chuti na sojové chai latté, důchod s nešedivými vlasy anebo pohodlí vlastního bydlení. Zároveň je dobré si říct, ne vždy lze mít všechno najednou.
