Když muž požádal ženu o ruku, často to byla zkouška jeho schopností – zda umí lovit tuleně, zpracovávat kožešiny, opravovat kajak nebo pomáhat stavět obydlí. Život v ledovém Grónsku se od našich zeměpisných šířek se opravdu liší v řadě věcí, včetně svatebních zvyklostí.
Příběh této svatby začal daleko od domova a ještě dál od všeho známého. Klára, mladá Češka, která pracovala na výzkumném projektu sledujícím klimatické změny, se zcela nečekaně ocitla na pobřeží Grónska. Původně měla v terénu strávit jen týden, ale sever pro ni měl připraveno něco mnohem většího než jen pracovní zkušenost. Jednoho večera vyšla ven, aby se podívala na polární záři, ale studený vítr jí zamlžil brýle a její vybavení odmítalo spolupracovat. V tu chvíli se zastavil místní fotograf Inuk a všiml si její marné snahy zachytit světlo na obloze. Bez okolků jí pomohl nastavit fotoaparát a ukázal jí místo, kde se zelené proudy na obloze nejkrásněji lámaly. Nebyla to okamžitá láska na první pohled, ale spíše tiché a přirozené setkání dvou lidí, kteří by se za jiných okolností minuli. Klára se v jeho přítomnosti cítila podivně klidná, jako by se jí někdo natáhl ruku v zemi, kde vše vypadalo drsné, nehostinné a zároveň magické. Ten večer znamenal začátek příběhu, který je postupně vedl k rozhodnutí spojit své životy a přijmout tradice starší než vesnice rozeseté po ledových útesech.
Když se po měsících přátelských návštěv, dlouhých výletů na ledovec a rozhovorů rozhodli vzít se, Klára si uvědomila, že vstupuje do světa tradic starších než samotná osídlení na pobřeží. Grónsko je zemí, kde se svatby nejen slaví, ale také prožívají v hlubokém spojení s inuitskou kulturou.
Když muž požádal ženu o ruku, často to byla zkouška jeho schopností – zda umí lovit tuleně, zpracovávat kožešiny, opravovat kajak nebo pomáhat stavět obydlí. V tradičních komunitách bylo běžné, že mladý muž nějakou dobu žil s rodiči své nevěsty, aby prokázal, že je zodpovědný a schopný přispívat. Jakmile si získal důvěru rodiny, mohli začít společný život. Webová stránka popisuje i jiné formy svazků. Webactuality uvedly, že sňatky se často konaly bez velkých obřadů. Bylo to spíše společenské závazky než obřad.
Dárky jako spojenectví
První tradicí, se kterou se setkala, byla výměna darů mezi rodinami. Nejednalo se o drahé předměty, ale spíše o ručně vyrobené věci: malá vyřezávaná kostěná figurka, kožené rukavice, zásoba sušeného masa. Každý dárek nesl poselství úcty a solidarity. Lucia v tom viděla krásu: dvě rodiny, které se nikdy předtím nesetkaly, si navzájem dokazovaly, že budou stát při sobě stejně pevně jako při mladém páru.
Krása tradičních inuitských oděvů
V moderní době hraje oděv velmi důležitou roli – nevěsta nosí tradiční národní kroj (anorak). Tradiční oděv Klárin se skládal z anoraku z látky, zdobeného černou tulení kůží na zápěstích a krku, doplněného korálky s geometrickými vzory, které tvořily velký a těžký límec sahající až k loktům a zakrývající záda a prsa. Kalhoty byly vyrobeny z tmavé tulení kůže a připomínaly šortky. Nosila kamik boty vyrobené z malých kousků barvené tulení kůže s bílou a květinovou výšivkou, nesla malou tulení koženou tašku, kytici červených růží, náušnice a náhrdelník vyrobený z kostí narvala, měla upravené vlasy a zářivý úsměv.
Inuk měl černé kalhoty, černé boty a tradiční bílou bundu z látky s přívěskem ve tvaru ledního medvěda. Tradiční svatební kostým si museli půjčit, protože ona žádný neměla – cena grónského národního kostýmu se pohybuje kolem 20 000 DKK (přibližně 65 000 korun).
Svadební hostina
Po obřadu následovalo „kaffemik“ v přístavu, kde si hosté mohli ochutnat různé pokrmy, dezerty a nápoje.
Grónské svatby se nikdy netýkají pouze dvou lidí. Když se Klára a Inuk spolu se svými rodinami a sousedy posadili ke společné hostině, pochopila, proč jsou Inuité schopni držet pohromadě i v těch nejtěžších podmínkách. Dlouhé dřevěné stoly byly prostřeny pokrmy připravenými tradičními metodami, které kdysi zachraňovaly životy – sušenými rybami, velrybím masem a delikátními polévkami ze sněhových krabů. Nejde jen o jídlo, ale o oslavu společných hodnot. Společná radost je pro ostrovany stejně důležitá jako slib mezi dvěma partnery. Součástí oslav byly také tradiční bubnové tance.
Cesta na saních
Jedním z nejznámějších zvyků, který se dochoval dodnes, je cesta nevěsty na saních tažených ženichem. V minulosti to symbolizovalo bezpečné přivezení ženy do jejího nového domova, ale dnes je to spíše folklórní tradice. Dnešní grónské svatby se konají v modernějším prostředí, často v kostelech nebo komunitních centrech, ale mnoho rodin stále zachovává symbolické prvky tradice – korálkové oděvy, staré písně a hostiny z místních surovin.
Symbolický obrad zviazania rúk
Na grónských svatbách jsou novomanželům během obřadu svázány ruce provázky nebo stužkami. Tento akt symbolizuje jednotu, lásku, důvěru, respekt a partnerství. Posiluje jejich vzájemný závazek a propojení jejich životů. Tato tradice je krásným vyjádřením jejich slibů a začátkem jejich společné cesty. Symbolizuje naději a příslib do budoucna.
Grónsko je obrovský kus země na severu, formálně patřící Dánsku, ale duchem zcela samostatný. Lidé si ho představují jako místo věčného sněhu a obrovských ledovců – ale pro mnohé právě zde začala jedna z nejkrásnějších kapitol jejich života. Každý rok se zde konají stovky svateb a velká část z nich jsou cizinci, kteří se prostě zamilovali do této drsné severské země. Do přírody... a do někoho, koho tam potkali.
V Grónsku žijí různé etnické skupiny – Inuité, potomci původních Eskymáků, ale také menší komunity s vlastními zvyky. Neexistuje tedy jediná „správná“ svatba. Záleží na tom, z jaké rodiny partneři pocházejí a co je jim blízké. Zatímco v minulosti byly sňatky většinou domluveny rodiči, když byly děti ještě malé – aby se posílily rodinné vazby –, dnes se i na severu lidé berou hlavně z lásky.
Jak se dnes uzavírá manželství
V Grónsku jsou civilní sňatky právně platné a musí být uzavřeny na matričním úřadě. Páry, včetně cizinců, podají žádost, předloží doklady, jako je cestovní pas, rodný list nebo případně rozvodový či úmrtní list, a potvrdí, že se berou dobrovolně. Úřad poté ověří všechny potřebné informace a po vydání povolení stanoví časový rámec pro samotnou svatbu. Pokud pár nemluví grónsky, dánsky nebo anglicky, může využít služeb tlumočníka a svatba se musí konat za přítomnosti dvou dospělých svědků.
Mnoho Gróňanů si po civilním obřadu přeje také církevní obřad, který však nemá žádnou právní platnost. Kněz obvykle požádá úřad o vydání oddacího listu a teprve poté pár požehná.
Jak je to s LGBT páry, polygamií a zákony
Grónsko je jedním z nejotevřenějších míst na světě, pokud jde o manželství osob stejného pohlaví. Je legální od roku 2016 a páry mají stejná práva jako heterosexuální manželské páry.
Polygamie je naopak zakázána, i když se v minulosti vyskytovala v odlehlých oblastech.
Jinak jsou zákony relativně jednoduché: oba partneři musí být starší 18 let, výjimky jsou vzácné, manželství musí být dobrovolné a manželství mezi příbuznými je zakázáno. Všechny dokumenty musí být přeloženy do jednoho ze tří úředních jazyků.
Práva a povinnosti v manželství
V grónských manželstvích mají muži a ženy stejná práva – vlastnit majetek, dědit, kandidovat do politických funkcí a pobírat společné daně. Mají také stejná práva požádat o rozvod. V každodenním životě však některé rodiny stále dodržují tradiční role: ženy se starají o domácnost a děti, zatímco muži zajišťují obživu rodiny. Moderní městské páry však sdílejí odpovědnost rovným dílem.
Proč si někteří cizinci vybrali Grónsko
Možná kvůli tichu, které nikde jinde nenajdete. Možná kvůli polární záři, která promění každou ceremonii v kouzelnou scénu. A možná proto, že Grónsko je jednou z nejjednodušších zemí pro svatby mezinárodních a LGBT párů.
A jakmile někdo vstoupí na ledovec s prstýnkem v kapse, je snadné pochopit proč.
Šesť grónských tradic, které Evropana zaručeně překvapí
Grónsko je zemí, kde si lidé stále zachovávají svou původní kulturu a zvyky, které mohou návštěvníkům připadat jako scéna z jiného světa. Místní obyvatelé žijí v úzkém spojení s přírodou, jejich každodenní život je ovlivněn drsným podnebím a tradice se předávají z generace na generaci. To vedlo ke vzniku zvyků, které jinde na světě nenajdete.
1. Projevy náklonnosti, které nelze oddělit od vdechování vůně druhé osoby
V Grónsku se láska nevyjadřuje polibkem na rty nebo nos, jak to známe z romantických filmů. Místní obyvatelé projevují svou náklonnost tím, že přiloží tvář k tváři nebo krku své milované osoby a zhluboka vdechují její vůni. Jemné tření nosem o kůži je přirozeným gestem blízkosti a jakousi „voňavou objetí“.
2. Teplé tulení plíce jako neobvyklá delikatesa
Tuleni jsou pro Gróňany důležitým zdrojem potravy, proto má lov a zpracování těchto zvířat dlouhou tradici. Když se lovec vrátí na břeh s čerstvým úlovkem, začíná rituální rozdělování kořisti. Než nožem otevře břicho zvířete, odřízne kousky teplých plic a nabídne je těm, kteří jsou poblíž. Tato pochoutka se konzumuje ihned po ulovení, dokud je ještě teplá.
3. Dvojitý Silvestr jako nedílná součást zimy
Gróňané milují oslavy konce roku natolik, že je slaví dvakrát. Poprvé, když v Dánsku odbíjí půlnoc – čtyři hodiny předtím, než se sami rozloučí se starým rokem. To znamená, že obyvatelé si mohou užít dvojitou dávku ohňostrojů, přípitků a radosti. Po „dánské“ půlnoční explozi barev pokračuje slavnostní večeře a když hodiny odbijí půlnoc v Grónsku, atmosféra znovu vybuchne.
4. Fermentované ptáky jako součást tradičního stolu
Ačkoli syrový kus velrybí kůže může vypadat jako vrchol exotiky, v Grónsku existují ještě odvážnější delikatesy. Jednou z nich je kiviaq, celé malé ptáky konzervované v tulení kůži. Do čerstvé kůže se vloží co nejvíce ptáků spolu s tukem, vše se pevně zašije, vytlačí se vzduch a balíček se zatíží kameny v zemi. Po měsících fermentace vznikne pokrm s výraznou vůní a chutí, který se přirovnává k velmi silnému plesnivému sýru.
5. Oslavy, kde místo rýže létají mince
Na grónských svatbách, křtech a narozeninách je běžné, že někdo hodí do vzduchu hrst malých mincí. V mžiku se celá oslava promění v zábavnou hru, při které hosté sbírají kovové poklady ze země. Jedná se o oblíbený zvyk, který má přinést hojnost a radost.
6. Legendy zrozené v temnotě arktických nocí
Před příchodem křesťanství věřili obyvatelé Grónska, že vše kolem nich má svého ducha. Podle tradice byli šamani schopni s nimi komunikovat a tyto bytosti se údajně objevovaly v podobě zvířat, lidí nebo kombinace obou. Mnoho starších lidí stále vypráví příběhy o podivných zjevech, se kterými se údajně setkali při lovu nebo cestování. Tyto legendy se předávají z generace na generaci a mohou nahánět hrůzu i těm nejodvážnějším.
Jedinečné grónské zážitky, které jinde na světe nezažijete
Ačkoli je tradiční život v Grónsku pevně zakořeněn v lovu a rybolovu, svět grónské kultury nabízí mnohem širší škálu zážitků. Mnohé z nich souvisejí s přírodou, jiné s komunitou a některé se dotýkají starověkých Inuitů. Právě tyto momenty dělají z ostrova fascinující místo, kde se zdá, že čas plyne podle svých vlastních pravidel.
Psí spřežení jako živoucí součást dědictví
Na severu stále existují rodiny, pro které je psí spřežení více než jen dopravním prostředkem. Je symbolem identity, tradice a pouta mezi lidmi a zvířaty. Jízda se zkušenými mushery, kteří tyto psy chovají po generace, nabízí nahlédnutí do světa, kde přežití od nepaměti záviselo na síle a vytrvalosti čtyřnohých pomocníků.
Kaffemik – když se domy otevírají dokořán
Jedním z nejkrásnějších zvyků v Grónsku je takzvaný kaffemik, neformální setkání doma, během kterého rodina vítá přátele, sousedy i cizince. Pořádá se při rodinných oslavách – narozeninách, svatbách, úspěších – nebo prostě jen když do vesnice přijedou návštěvníci. Stoly jsou plné domácích dortů, káva teče proudem a atmosféra je tak rodinná, že máte pocit, jako byste vstoupili do obývacího pokoje někoho, koho znáte celý život.
Chuť Arktidy na vašem talíři
Grónská kuchyně je přímým odrazem drsného prostředí – je jednoduchá, přírodní a bohatá na suroviny z moře. Dominují ryby, mořské plody a maso z mořských savců, zejména tuleňů a velryb. Často se podává také sobí maso, drůbež a zvěřina. Kuchyně ostrova může být pro turisty výzvou, ale právě v ní spočívá pravá chuť severu.
Brættet – tržiště života
Každé grónské město má brættet, tržiště, kde lovci prodávají svůj denní úlovek. Na jednom místě najdete čerstvé maso z velryb, tuleňů, pižmoňů, sobů, mořských ptáků a různé druhy ryb. Rušná atmosféra připomíná, že zde stále převládá rytmus tradičního života, kde každý kus masa je výsledkem náročného lovu.
Duhové domy se skrytým významem
Barevné dřevěné domy rozeseté podél grónského pobřeží nejsou jen romantickou kulisou pro fotografie.
Kdysi měli přesný systém: barva určovala funkci budovy. Žlutá byla pro nemocnice, černá pro policejní stanice, červená pro obchody a modrá pro továrny na zpracování ryb. Dnes jsou tyto malé domky symbolem grónské identity a vizuálním znakem místního života.
Bubnový tanec a zpěvy, které vyprávějí příběhy Inuitů
Tradiční bubnování a zpěv patří k nejstarším projevům kultury Inuitů. Jejich rytmy odrážejí historii, spiritualitu a boj o přežití. Moderní Gróňané stále rádi zpívají, ať už v kostelech, sborech nebo v rámci bohatého hudebního života, který přesahuje hranice ostrova a zahrnuje celou skandinávskou oblast.
Umění z kamene, kosti a kůže
Grónsko je krajinou remeselnej zručnosti. Miestni majstri dokážu z prírodných materiálov vytvoriť malé umelecké skvosty – od ozdôb zo zvieracej kože až po sošky z mastenca či kostí. Medzi najznámejšie patria tupilaky, postavičky inšpirované inuitskou mytológiou, o ktorých sa hovorí, že kedysi mali magickú ochrannú silu.
Grónská káva – rituál, který vás zahřeje jinak než obyčejný šálek
Grónská káva není jen nápoj, ale malé představení. Její příprava připomíná rituál, ve kterém má každý použitý alkohol nebo přísada svůj symbolický význam – od ohně a síly až po chladnou arktickou noc. Výsledkem je sladký a kořeněný nápoj, jehož chuť a příběh jsou dokonalým zakončením dlouhého grónského večera.
Inuitské oděvy z zvířecích kůží
V minulosti neměli Inuité v Grónsku přístup k dováženým látkám a spoléhali se výhradně na přírodu. Nejcennějšími předměty byly kožešiny ulovených zvířat, z nichž vyráběli odolné oděvy, které je chránily před arktickou zimou, větrem a ledem. Muži i ženy nosili kožichy, teplé kalhoty a vysoké boty, přičemž výběr kůže a střih se lišil podle pohlaví a druhu zvířete – každý materiál měl jinou pevnost, tloušťku a barvu, což ovlivňovalo životnost oděvu.
Pánské oblečení muselo odolávat extrémním podmínkám. Lovci trávili dny venku na zamrzlých pláních nebo v kajacích a jediný špatný steh mohl ohrozit jejich životy. Proto se tradičně věřilo, že hodnota muže se určovala podle toho, jak dokonale mu jeho žena uměla ušít oblečení. Zručná žena, která uměla ušít kalhoty, boty kamik nebo teplou bundu, si vysloužila respekt celé komunity. Dnes můžeme tyto oděvy obdivovat v grónských muzeích.
S příchodem Evropanů v 17. a 18. století přišly nové materiály – vlna, hedvábí, stuhy a skleněné korálky. Muži vyměnili kožené kalhoty za pevnou vlnu, ženy šily barevné bundy a korálky se staly symbolem prestiže. Tento trend se zachoval zejména v ženských národních krojích, bohatě zdobených barevnými vzory.
Dnes se grónské národní kroje nosí při významných příležitostech – svatbách, biřmování, Vánocích, Velikonocích a Grónském dni. Mají také své místo v rodinném životě, například při oslavě prvních narozenin dítěte nebo jeho prvním dni ve škole. Barevné kabáty, kožešinové boty a korálkové náhrdelníky symbolizují spojení mezi tradicí a moderním životem a zachování identity Inuitů navzdory změnám, které přinesl čas.
Turisté mohou kostýmy vidět také při příjezdu výletních lodí do přístavů nebo při zvláštních událostech ve městech. Barevné kabáty, teplé kožešinové boty a bohaté korálkové náhrdelníky symbolizují spojení mezi tradicí a moderním životem – symbol toho, jak se Inuitům podařilo zachovat svou identitu navzdory změnám, které čas přinesl do země.
Zdroj: autorský text, newsbytesapp.com, marryonchain.com, matadornetwork.com, greenlandbytopas.com, visitgreenland.com
