Inflace sice klesá, ale reálné mzdy jsou v úpadku. Jak se máme se současnou ekonomickou situací vypořádat – mají občané spíše šetřit, nebo investovat? Používá Petr Fiala v aktuální politické kampani demagogii? A může být Green Deal nebezpečný? Nejen o tom jsme se bavili s Patrikem Nacherem, poslancem za ANO a zastupitelem hlavního města Prahy,
Pane Nachere, jak se máte?
Mám se dobře. Unaveně, ale mám se dobře.
Rozumím. Vláda v současnosti mluví o nutnosti šetřit, zatímco opozice o nutnosti investovat. Jak se na to díváte vy?
Vláda mluví o šetření jenom u věcí nebo záležitostí, které se jí netýkají. Šetřit mají všichni ostatní, ale ona sama na sobě nešetří. Abych to ilustroval pro diváky: pro mě šetření je, že stát šetří na sobě a když už to nejde, tak to pak přenese na občany. Tady se zvýšily všechny daně kromě silniční, takže zaplatili více lidé. Spousta věcí se usekala. Více třeba důchody, kde důchodci se těžko brání. Mladým člověku můžete říct: najděte si lepší práci, druhou práci, brigádu. To u člověka, který je v důchodu, a má nějaký věk, těžko funguje. Nemůže to udělat. Tak tam to všechno proškrtala, ale třeba počet ministrů byl v tomto období rekordní. To znamená, že sama na sobě nešetřila.
S tím souvisí princip a signál, který vláda vysílá do společnosti. Šetřit nemusíte, my tu máme nového ministra, ten má nějakého náměstka, ten má spoustu asistentek, sekretářek, řidiče, prostory a podobně. To se za této vlády úplně rozbujelo. Podívejte se na počet zaměstnanců třeba na úřadu vlády, který se zvýšil; podívejte se na různé výbory a komise, často věci, které vznikají úplně nesmyslně a mají nám říkat, co si máme myslet, co jsou dezinformace, posílat komunikační karty. To všechno vzniklo za této vlády. Abychom tedy škrtali a šetřili, jak se chce po jiných, místo toho to tu bují a šetří všichni ostatní. Takže takhle se na to dívám.
S tím souvisí i téma inflace. Inflace sice klesá, ale lidé stále pociťují její dopady. Co byste jako strana ANO udělali jinak, aby se peníze, řekněme, vrátily do peněženek daňových poplatníků?
To už si myslím, že se nevrátí. To je potřeba si říct. Tahle vláda a politici se chlubí pravdivými čísly, ale demagogicky. Můžete lidem nabídnout nějaké čísla a kontext. Když mluvíme třeba o inflaci nebo ekonomickém růstu nebo o růstu reálných mezd, beru to v volebním období jako celek. O kolik se zvýšila reálná mzda v tomto volebním období? Jaká byla inflace za toto volební období? Vládní představitelé, protože vědí, že to číslo, a to není moje číslo, to je oficiální údaj Ministerstva financí, ČSÚ nebo Eurostatu, jim nevyhovuje, tak vezmou číslo za poslední kvartál nebo poslední měsíc. Ano, v posledním období my rosteme, naše ekonomika a inflace jsou nižší. To se týká posledních měsíců. Musíme to ale brát jako celek, protože když jste úplně na dně, od toho dna se odráží víc než když jste vysoko nad tím. Podle mě byla inflace způsobena touto vládou, byla vysoká a hlavně zapříčiněna vysokými cenami energií, které se pak propisují do všeho.
Náš recept byl například dočasné zrušení DPH na energii do konce roku 2021, čímž se situace částečně regulovala. Tato vláda dlouho tvrdila, že zastropování cen energií je levicový populistický koncept, aby se pak sama k němu přistoupila — ale problematicky až půl roku poté a na mnohem vyšší úrovni. Pak už to nemělo smysl. Ono se k tomu nakonec stejně dopracovali, ale pozdě.
Dalším tématem jsou exekuce. Jste pro úplné oddlužení některých dlužníků, kteří jsou v dluhové pasti, nebo je to nespravedlivé vůči věřitelům?
Myslím, že tu šanci na restart už jsme měli. Oddlužení, které se jmenovalo Milostivé léto. Potom jsem to přeměnil na Milostivý podzim, aby se to odlišilo. Různé druhy exekucí byly řešeny ve vlnách: jednou soukromí exekutoři, pak správní a daňové exekuce. Ten restart jsme udělali, čtyři vlny. Každý, kdo chtěl začít znova a splňoval podmínky, se mohl přihlásit. To, že se tam někdo nepřihlásil, je problém toho člověka. Milosti však nelze dělat do nekonečna. Ta příležitost byla, nevyužili ji, a zejména lidé s vícečetnými exekucemi (pět a více) jinak než vstupem do oddlužení či insolvence to nezvládnou; jinak to budou stále před sebou valit. I to jsme velmi zjemnili, zmírnili. Už není výmluva, aby člověk nešel do insolvence a taktizoval.
Mnozí si zvykli žít v exekucích. Na rozdíl od insolvence exekuce umožňují pohybovat se často na hraně, nepřiznávat příjmy a podobně; u insolvence to tak není. Tam musíte všechno přiznat, objektivně se vám i zhorší životní úroveň, protože nemůžete odklonit korunky, ale zároveň po třech letech víte, že to skončí. Někomu se to nevyplatí a tak to tlačí před sebou. V tomhle směru udělaly velkou práci koalice i opozice.
Kritizuji však vládu u milostivého podzimu v oblasti zdravotních pojišťoven — vybrakování vedlo k neefektivitě. Měl jsem na to pozměňovací návrh, protože to byl vlastně můj projekt s Markem Výborným. Bohužel neprošel, tudíž neprošlo tolik lidí, kolik bych si představoval. Jinak je to jedna z mála oblastí, kde v různých rolích koalice a opozice spolupracovaly.
Musíme dbát na rovnováhu — nepřepálit to, aby se zase příliš nadržovalo dlužníkům, protože to odnesou věřitelé. Snažím se rozbíjet černobílou představu, že věřitel je bohatá banka a dlužník je chudák, co se do toho dostal omylem. Někdy je to naopak — dlužník může být profesionál v tom prostředí, a věřitelem může být třeba matka samoživitelka. Je potřeba vnímat problematiku jako vícebarevnou, není to černobílé.
Co to podle vás vypovídá o nás jako o národu, že máme tolik lidí v exekucích? Chybí nám finanční gramotnost? Může vláda něco udělat, například po stránce edukace?
Finanční vzdělávání je dlouhodobá záležitost, o které mluví úplně všichni. Je potřeba zvyšovat kompetence, aby se lidé rozhodovali samostatně a měli představu. U nás je to ale také dáno konzervativností národa: v bankách máme více úložek než poskytovaných úvěrů — v tom jsme atypičtí, ale exekuce se z toho vymykají. Za to může legislativa, která byla nastavena kolem roku 2002, a která vytvořila prostředí, kde se to stalo byznysem — dluh se stal pákou, jak z dlužníka vytáhnout víc. Pokud by legislativa byla taková, jak jsme ji měnili za posledních sedm let, počet exekucí by podle mě nebyl tak vysoký. Postupně se to snižuje z píku: například návrh na zastavení marných bagatelních exekucí do výše 15 tisíc korun jistiny pomohl. Bude to ale mít ještě setrvačnost.
Dalším ožehavým tématem je Green Deal. Co z něj zachovat a co změnit?
Opustil bych ideologii. Jsem od začátku skeptik. Nenajdete ode mě větu za posledních deset let, kdy bych to chválil. Považuji to za ideologii, která je nebezpečná; jakmile téma ideologizujete, ten, kdo se dívá z jiného úhlu pohledu, je dehonestován. Ideologie nevyhrávají argumenty. Samozřejmě ponechat ochranu přírody, více zeleně ve městech, ochlazování měst, o tom není pochyb. Třídění odpadů, využívání obnovitelných zdrojů tam, kde to dává smysl: fotovoltaika na střechách, zelené střechy a podobně, to je správné.
Ale to, co se děje v Evropě, kdy se uměle zdražuje energie přes emisní povolenky a s tím se obchoduje, to poškozuje průmysl. Útočí se na „špinavý“ průmysl, ale bez něj nepostavíte infrastrukturu: železnice, dálnice, obranné systémy — potřebujete ocel a další komponenty. Když ho tu nemáte, musíte dovážet, a tím zvyšujete CO₂ stopu dovozem. Jsou argumenty, že v Číně jsou fotovoltaické panely a elektrická auta, ale zároveň Čína nezavírá uhelné elektrárny a dokonce některé buduje. My tu zavřeme několik provozů a oni otevřou pět. Je to mix, nesmí vyhrát ideologie. Musíte umět vyrovnat zdroje, být nahraditelní.
Když se lidem všechno zdraží a zakážete některé zdroje či suroviny, lidi nakonec budou kvůli vysokým cenám energií chovat neekologicky — topit vším možným. Sám jsem v zimě pozoroval smog, který tu deset patnáct let nebyl. Představa, že přehodíme vše najednou a začneme znovu bez přestavby infrastruktury, je nereálná a náklady na rodiny jsou vysoké.
Zmínil jste potřebu zvýšit výdaje do armády. Měli bychom to dělat? A jak to dělat efektivně? Je vlastně Česko v přímém nebezpečí, nebo se nás konflikt na Ukrajině tak nějak netýká?
Měli bychom zvyšovat výdaje do armády, o tom není pochyb. Ale vždy efektivně, v kontextu České republiky s 10 miliony obyvatel a v rámci kolektivní obrany. V kolektivní obraně každý přinese to, v čem může být užitečný. Mě obává, že jsme v pýše a snažíme se být první v plnění procent (dvě procenta, pět procent) a přitom se nezabýváme tím, za co peníze dávat. Nejde jen o papírové utracení; jde o smysluplné investice do schopností, které zvyšují bezpečnost. Koupě drahé techniky sama o sobě bezpečnost nezaručí, je třeba vědět, za co utrácíte.
Dále — dnešní válka se vede jinak: drony, protivzdušná obrana, efektivita proti nákladným zbraním. Levné dřevěné drony s pěnovými částmi mohou zničit milionové systémy. To je potřeba projednat s odborníky, nepolitizovat to a nebýt pionýrem kvůli mediálnímu potlesku. Nejde o utrácení za každou cenu, ale o investice do obranných schopností, které dávají smysl.
Máme na to aktuálně prostředky bránit se v případě ohrožení?
To musím nechat na odbornících. Nechci si na to hrát. S obdivem sleduji Izrael, jak malá země obklopená nepřátelskými státy dokáže bránit svůj prostor — jde o inspiraci, ne o doslovné napodobení. Jestli jsme schopni se bránit, to je otázka pro experty.
Odložme politiku. Jakou nejlepší radu jste dostal od rodičů, kterou dodržujete?
Dostal jsem radu, kterou skutečně dodržuju: půjčovat lidem tolik, kolik jsem ochoten jim darovat — nepočítat s tím, že se mi to vrátí. Mám pozitivní příběh: řešil jsem exekuce, často mi volají zoufalí lidé. Jedna paní měla exekuci sice zrušenou, ale setrvačnost systému jí ještě strhávala 3,5 tisíce korun, které měla stranou na výdaje pro dítě. Poslal jsem jí těch 3,5 tisíce jako dar. Platil jsem podle rady mého táty — jsem ochoten částku darovat a nepočítat s návratem. Paní mi později peníze skutečně vrátila, asi za měsíc a půl — což mě moc potěšilo. To pro mě byl test, že závazky se mají plnit, i když mezi námi nebyla žádná smlouva. Ten den mi to zlepšilo náladu a ukázalo mi, že s námi není tak špatně.
Máte i opačné zkušenosti?
Ano, samozřejmě. Někdy lidem pomůžete a peníze se nevrátí. Stalo se mi to i s lidmi, které jsem znal — ale nikdy to nebyla taková částka, která by mi výrazně uškodila. Beru to jako karmu. Přesto mi ta pozitivní zkušenost hodně dala; chtěl jsem ji sdílet, protože je potřeba do společnosti vnášet pozitivní energii, aby nevypadalo, že jsou všichni podvodníci.
Půjčil jste někdy někomu třeba víc než sto tisíc korun?
Ne, to ne.
Děkuji vám za rozhovor.
Já moc děkuju a děkuju za takové neotřelé otázky.
Jsem rád, že se vám rozhovor líbil. Děkujeme i divákům a těšíme se na další setkání.
Zdroj: autorské dotazování
