Když v roce 1987 přijel z Kuby do tehdejšího Československa, bojoval s depresemi, samotou i pocitem, že mezi místní nezapadá. Dnes patří Osmany Laffita k nejvýraznějším osobnostem české módní scény a bez obalu komentuje vše od českého vkusu a společenské etikety až po situaci ve své rodné zemi. V otevřeném rozhovoru vzpomíná na těžké životní období, mluví o chudobě, úspěchu i diskriminaci kvůli své orientaci a vysvětluje, proč považuje současnou Kubu za katastrofu, která bude jednou muset začít úplně od začátku.
Kdo vás v životě nejvíce ovlivnil?
Můj manžel. Vždycky jsem říkal moje máma. Moje máma je pro mě všechno v životě. Ale je pravda, že poslední dobou, co se nám děje, tak spíš můj manžel.
Co pro vás bylo při příchodu do Československa nejtěžší?
Jak bych to řekl? Styl. Protože já jsem přijel z Kuby. My latinští lidé jsme totálně úplně jiní než lidé tady v Evropě. A pro mě bylo těžké si zvyknout. De facto i teď je těžké si zvyknout na váš životní styl. Protože žiji tady sice dlouho, ale spíš žiji kubánský život.
Zažil jste někdy chvíli, kdy už jste to všechno chtěl vzdát?
Jo. Ještě to bylo za totality, za doby komunismu. To byl ten můj začátek právě, že pro mě to bylo těžké. Já jsem si nedokázal rychle zvyknout na všechno tady. Vadila mi zima, vadilo mi... Mně se zdálo, že váš charakter byl úplně takový...
Teď se lidé změnili, ale tenkrát, mluvíme o roce 1987, ti lidé byli totálně chladní. Mně připadalo, že jste nebyli šťastní. A to všechno ve mně vyvolávalo takové deprese.
Ještě navíc jsem byl mladý, bylo mi 19 let. A nebyl jsem ani moc přijatý. Myslím lidmi, kteří byli kolem mě, protože tenkrát kvůli mojí orientaci, jakože gay a tak, měl jsem dost problémů. A to bylo opravdu těžké v tu dobu pro mě.
Takže jste měl pocit, že musíte být dvakrát lepší než všichni ostatní?
Ne jako lepší, ale byl tam velký rozdíl. Byl velký rozdíl v charakteru, životním stylu a ve všem. To všechno mi vadilo. To všechno trošku zničilo moje ego. Byl jsem jako na dně.
Je něco, co vás naučila chudoba a nedostatek?
Víš co, já vždycky říkám, že člověk, který neznal chudobu, ten je ztracený.
Protože bohatý, ano, bohatý můžeš být, ale slovo bohatý má nějaký význam.
Jsou lidé, kteří mají peníze, mají všechno a jsou nešťastní. Nemají život naplněný.
Ale ten, kdo je chudý, nebo ne jakože chudý – já pocházím z normální kubánské rodiny. Žádní boháči, žádní milionáři a tak dále. A když poznáš tohle a pak najednou máš větší možnosti, já teď žiji na jiné úrovni, než na jakou jsem byl zvyklý. Ale dokážeš už potom všechno mít v rovnováze.
Ten, kdo poznal chudobu a najednou zbohatl, a pak mu řekneš, že se znovu musí vrátit zpátky tam, odkud byl, ten netrpí. Ale ten, kdo byl bohatý celý svůj život a chudobu nikdy nepoznal, pokud by spadl do chudoby, tak to je katastrofické.
Co je pro vás úspěch? Co pro vás znamená úspěch?
Úspěch. Úspěch je práce. Úspěch je nedostatek času, abys tvořil to, co si přeješ, co uděláš.
Podle toho, co člověk dělá a jak funguje, se pozná úspěch. Když dělá něco, co se neposouvá dopředu, tak se nedaří. Ale úspěch je několik hodin bez spánku, několik hodin práce.
A tak poznáš ten úspěch.
Jaká je tedy dnes situace na Kubě?
Katastrofická. Katastrofická, protože už je to dlouhou dobu, co máme ten komunistický systém.
Komunismus už nikde není, jako v zemích, které dodržovaly komunismus. Já nerad mluvím o politice, protože když kontroluji nebo sleduji novinky, nikdo není spokojený s politiky. I demokratické země mají dost takových politických problémů. Kapitalistické země mají také své problémy. Všude jsou problémy.
Ale je pravda, že náš stát už dávno měl změnit ten systém. A tím, že oni tvrdě trvají na tom, aby to zůstalo tak, jak je, tak na Kubě je to už...
Já myslím, že Kuba, ten den, kdy se změní – doufám, že to nebude moc dlouho trvat – se bude muset znovu tvořit. Víš, úplně od začátku. Protože v současné době je to devastované. Je to devastované ze všech stran. Politicky i sociálně.
Ti lidé už... Na Kubě nikdy nebylo nebezpečno. A teď je. Teď lidé, když mají hlad a nemají dostatek produktů...
Takhle, jsou tam věci. Nemůžu říkat, že když tam jdeš, tak nic neseženeš, tam jde sehnat všechno. Ale ceny jsou strašně vysoké a ti lidé mají pořád stejné nízké platy. Takže to potom vyvolává obrovské problémy. Je to katastrofické. Jedním slovem můžu říct, že je to katastrofické.
A konkrétně, dokázal byste říct, co se tam změnilo oproti době, kdy jste tam vyrůstal?
No, změnilo se toho hodně.
Nezapomeň, že moje dětství a tak dále, to byl ráj.
Protože moje dětství bylo ještě v době, kdy socialistický systém fungoval po celém světě. Kuba měla největší podporu z Ruska, takže u nás nechybělo nic. Já můžu říct, že moje dětství bylo bohaté.
A teď to tak není. Teď mají problémy ve zdravotnictví, mají problémy ve školství, není ani dostatek učitelů. Učitelé už nechtějí pracovat. Takže tam je to všechno opravdu chaos.
Tak bych to mohl říct. Je to chaos.
A myslíte si, že Spojené státy americké v čele s Donaldem Trumpem chtějí Kubě pomoct?
Oni chtějí. Podle toho, co sleduji, oni chtějí, aby se udělal nějaký kompromis. Víš, aby se mohlo něco změnit. Ale ten kompromis je v tom, že oni chtějí, aby se změnil systém.
No a oni ten systém změnit nechtějí, takže uvidíme, jak to dopadne.
Je turismus pro Kubu pomocí, nebo v dnešní situaci už ne?
Turismus už nefunguje. Turismus nemůže fungovat, když tam třeba nemají elektřinu, protože nejsou paliva. Předtím jsme dostávali petrolej a naftu z Venezuely, Venezuela už nedává nic. Takže nejsou paliva, není elektřina, a když není elektřina, není ani voda.
Říkám, je to katastrofické. Katastrofické. To se nedá ani popsat.
Co pro vás móda znamená dnes?
Móda je součástí života. Móda je, jak se říká, naše druhá kůže.
Jsou lidé, kteří netrpí na módu, na to, co se nosí, na trendy a tak dále. Ale já myslím, že móda je součástí života. Jak vypadáš, to je tvoje vizitka. Ráno vstáváš, jak vypadáš, jak se oblékáš a tak dále, to je součást života. Druhá kůže tvého těla.
Vy říkáte také, že móda je pro vás umění. Je tam nějaký rozdíl mezi každodenní módou a uměním?
Pozor, já si nemyslím, že móda je umění. Ale abys tvořil módu, musíš být umělec. Musíš to umět.
Protože móda není... Já poslední dobou nemám rád to, že každý člověk, který má doma šicí stroj, je najednou návrhář. Víš, na každém rohu najdeš nového návrháře.
A samozřejmě jsou lidé, kteří si myslí a jejich ego je dost vysoké a že všechno umí. A pak se o nich rok neslyší, nevidíš je nebo zmizí.
Protože na módu opravdu musíš mít talent. To není tak, že se naučíš kreslit nebo... Ani studium ti na to nepomůže. Jsou spousty lidí, kteří studují, ale nemají talent.
Takže se ve škole naučili technické věci, technologie a podobně, ale potom nemají kreativitu. A kreativita je v módě dost důležitá.
Co musí mít šaty, aby pro vás byly výjimečné?
Já myslím, že aby šaty byly výjimečné, ten, kdo je nosí, je musí umět nosit.
Protože ty můžeš udělat nádherné šaty a vezme si je někdo, kdo je neumí nosit, tak ty šaty ztratí část svého kouzla.
Takže je podle vás pravda to, co se říká, že vkus si za peníze nekoupíš?
Je to tak. Je to dáno. Jsou lidé, kteří mají peníze a nakoupí si každou značku. Koupí si značkové oblečení, protože si myslí, že když mají na sobě Louis Vuitton, Armani a podobně, tak je to ono.
Oni všechno smíchají dohromady a pak nemají vkus, nemají styl.
A je jedno, že je to značkové a drahé oblečení. Pokud to neumíš kombinovat, pokud nemáš styl, tak je to zbytečné.
Pomáhá Instagram a sociální sítě dnes módě?
I když se mi to nelíbí, musím říct, že ano. Technologie jde vždycky dopředu.
Když se podíváš kolem sebe, lidé dnes reagují a fungují víc přes sociální sítě, Instagram a podobné věci než přes televizi. Televize sice vysílá, ale to, co se nejvíc propaguje a co se nejvíc šíří, jde přes sociální sítě. Myslím si, že ano.
Myslíte, že dnes ještě existuje rozdíl mezi byznysem a módou, nebo už je móda více byznys než umění?
Pro mě byla móda vždycky byznys, protože z toho žiji. Ano, je krásné říkat, že tvořím krásné šaty. Ale není to jen o tom. Já můžu plnit sny klientům, můžu dělat haute couture a výjimečné modely, ale musím myslet na to, že musím žít.
A to je byznys. Musíš dělat produkty, které jsou prodejné, produkty, které jsou nositelné. Já mám módu i kosmetiku, já mám brýle, a to jsou ty produkty, které mi generují ty peníze. Noví návrháři, kteří dělají jen extravagantní věci, oversized věci a nic potom neprodávají, nakonec skončí.
Móda je pro mě byznys.
Jak byste popsal český vkus?
Špatný. Musím říct, že se to hodně změnilo. Když jsem přišel do České republiky, tehdy ještě do Československa, za komunismu, viděl jsem, jak jste se oblékali a jací jste byli. A jaké je to dnes, to je velký rozdíl. Opravdu se to změnilo.
Ale musím říct jednu věc.
Vy nejste typ národa, který by trpěl na módu. Pro české lidi jsou na prvním místě auta, dům, majetek a podobné věci. Oblečení tolik neřeší.
A to vidíš i na ulici. To vidíš i na společenských akcích, jak jsou lidé oblečení. Já osobně, a to je moje profesionální deformace, přijdu na společenskou akci a sleduji, jak jsou lidé oblečení. Často nejsou schopni respektovat ani etiketu.
Je daná etiketa, je daný dress code, a oni přijdou oblečení, jak chtějí. Nemají k tomu respekt.
Takže si myslím, že se máte ještě hodně co učit.
Vzpomínáte si na něco, co vás na společenské akci opravdu překvapilo?
Já myslím, že když je například napsáno black tie a pak přijde někdo v obyčejném obleku, nebo si vezme sako a k tomu džíny, tak to je problém. Já říkám, že chyba je i na straně pořadatelů akcí. Jen proto, že je někdo známá osobnost, nezlobte se na mě, ale to neznamená to, že nemusí dodržovat pravidla. Je daná etiketa, je daný dress code, a pokud přijdeš a nedodržuješ ho, neměl bych tě tam pustit.
A je mi jedno, jestli jsi prezident. Nepustil bych tě, protože nerespektuješ protokol.
Ale tady to neděláte. Tady se lidé oblékají, jak chtějí. Přijdou a nechají je tam.
A pak to vypadá tak, jak to vypadá.
Je nějaký kousek oblečení, který byste Čechům zakázal nosit?
Ne, já nic nezakazuji.
Já se dívám, sleduji, hodnotím, ale jsou to věci, které nemůžu změnit. Já nemůžu změnit svět
Lidé by pak říkali, že jsem módní policie, že kritizuji a říkám, jak se kdo má oblékat. Nemám právo někomu říkat, jak se má oblékat. Každý se obléká, jak chce. Každý člověk má svůj styl. Takže je zbytečné někomu něco zakazovat. Nemůžu zakazovat nic.
Vy teď chystáte největší módní přehlídku, kterou jste doposud dělal. Viděl jsem, že jste se spojil s Ferrari. Jak tohle spojení vzniklo?
Je to velká brněnská společnost. Mají neuvěřitelný vkus. Jsou to auta, kterých bylo vyrobeno třeba jen pět nebo deset kusů na celý svět. Oni je kupují, renovují a potom prodávají. Zabývají se hlavně značkami jako Ferrari nebo Mercedes.
Je to můj klient a zároveň můj kamarád. Dali jsme se do řeči a vlastně to byl jeho nápad. Udělat společnou prezentaci haute couture a luxusních aut. Všechno je na podobné úrovni. Jak jsem říkal, já nejsem levný. Moje modely jsou drahé a ta auta jsou drahá také.
Proto říkám, že to bude největší přehlídka mé kariéry. Ta kolekce obsahuje 140 návrhů. Bude tam kolem stovky modelek a modelů. Kapacita sálu je 1800 lidí.
A navíc je do toho zapojený Paul van Dyk. Dělá obrovské akce, jako je Tomorrowland a další světové festivaly. Poprvé v životě bude skládat hudbu přímo pro moji přehlídku. Takže to bude poprvé opravdu bomba.
Krásná auta, móda, přehlídka a koncert. Všechno dohromady.
Je to spojení i s tím, že Havana je známá starými americkými auty?
Není.
Je pravda, že na Kubě to vypadá, jako by se zastavil čas, protože tam stále jezdí stará americká auta. Ale s tímhle projektem to nesouvisí.
Jsou to krásné automobilové skvosty, které běžně neuvidíš. Ale ta myšlenka nevznikla kvůli Havaně.
Jak byste ve třech slovech popsal modely, které budete předvádět?
Ježíš, to je těžké pro mě. Ve třech slovech? Nebudou to tři slova.
Budou to dvě slova.
Osmany Laffita.
Tak já vám moc děkuji za rozhovor.
Děkuji.
Zdroje: redakce, rozhovor, autorský text
