Volby jsou za dveřmi a v mnoha českých rodinách to momentálně vře. Mluvit v klidu s blízkými, kteří plánují dát svůj volební lístek té podle vás špatné straně, je těžké, někdy až nemožné. Psychoterapeutka ale vidí řešení v aktivním naslouchání a respektující komunikaci.
Někdo řekne, že jsou to „jenom“ volby, další vám ale sdělí, že „jde o všechno“. Tak, jak jsou odlišné tyto dva postoje, se může lišit i politické smyšlení blízkých osob. Žít a fungovat s někým, kdo vidí svět bíle, zatímco vy jej vnímáte černě, je značně komplikované a pro mnohé i absolutně nemožné.
„Politické rozhovory v rodinách většinou nejsou jen o politice. Střetávají se v nich hodnoty, zkušenosti, loajalita i potřeba cítit se přijímaný. Proto bývají tyto rozhovory tak křehké. Dotýkají se toho, čemu věříme, a tím i toho, kým jsme,“
vysvětluje pro LP-life.cz Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy.
Pokud má člověk, ke kterému máte blízko, zcela jiný politický názor, můžete se cítit především ohroženi. To není nic neobvyklého, evoluce jednoduše zajistila, že tak vyhodnocujeme disharmonii uvnitř vlastní skupiny. Rodinné vztahy jsou hlavně o důvěře a sounáležitosti, což je tímto narušeno.
„Ve skutečnosti nejde jen o střet názorů, ale o střet dvou životních světů, které si přestávají rozumět, ačkoli jsou si stále blízké,“
popisuje Steigerwaldová.
Dvojice v (ne)souladu
Jak uvádí SAGE Journals, konflikty přímo mezi dvěma partnery bývají vzácné, protože většina lidí hledá polovičku, která bude smýšlet podobně. Samozřejmě záleží na tom, jak moc jsou jedinci tolerantní a jak moc je pro ně politika důležitá. U silně vyhraněných osob to může být problematické, respektive potřebují si být jisti, že partner bude na stejné vlně.
„Já se potenciálních přítelkyň vždycky ptám hned na prvním rande, koho volí. Už jsem se setkal s tím, že mě jedna dáma poslala někam, rozhodně to ale nehodlám měnit. Je zbytečné ztrácet čas s někým, kdo vidí všechno jinak,“
konstatuje pro LP-life.cz Honza D.
Mezigenerační rozbroje
Partnera si vybíráme, rodiče ne, právě proto jsou zde třenice o politické názory častější. Může to být dáno i samotnou výchovou. Děti se nejvíc učí napodobováním rodičů, součástí tohoto procesu je i pozorování politického chování matky a otce – to, jak je stabilní, pevné, jak se spolu rodiče o politice baví, jak ji komentují.
„Náš otec si prošel bouřlivým politickým vývojem. Nevyčítám mu to, doba byla prostě taková. Když ale po revoluci obrátil a pak se zase vrátil ke svým starým názorům, nedokázali jsme to s bráchou pochopit. S tátou jsme se na tohle téma hádali i na jeho smrtelné posteli. Dnes už se handrkuju jen s bratrem, toho úplně změnil covid. Rozumím mu ještě méně než tátovi,“
popisuje rodinné poměry pro LP-life.cz Lukáš V.
Jak potvrzuje průzkum Pew Research Center z roku 2019, pro rodiče bývá důležité, aby jejich děti přejímaly totožné náboženské vyznání a politické postoje.
V případě, že je to jinak, může dojít k zásadnímu rozporu. Do hry vstupují rodinné role. „Rodič má často potřebu vysvětlovat a předávat rady, zatímco dospělé dítě chce projevit vlastní názor a vymezit se,“ říká Steigerwaldová s tím, že taková debata lehce sklouzne k boji o moc a uznání. Jak podotýká, někdy je nejzralejším krokem rozhovory podobného typu vůbec neotvírat.
Poklidná debata o politice nemá vítěze
Jestli se však nedokážete hovorům o politice v rodinném kruhu úplně vyhnout a zároveň nechcete, aby došlo ke konfliktu, můžete vyzkoušet následující postupy. V první řadě je třeba vyhodnotit, zda debata má vůbec smysl.
„Klidný a respektující rozhovor je možný, pokud si obě strany udrží vnitřní záměr nevyhrát, ale porozumět si. To vyžaduje vědomý respekt, protože v okamžiku, kdy vnímáme ohrožení vlastních hodnot, mozek přechází do obranného módu,“ upozorňuje Steigerwaldová a připomíná, že v momentě, kdy si obě strany přestanou naslouchat a začnou osobně útočit a zapojovat jízlivost a ironii, je to jasná známka pro stopku hovoru. Také ale můžete situaci zkusit zklidnit. Pak Steigerwaldová doporučuje držet se následujících bodů.
Nejen mluvení, ale i naslouchání
Je důležité nereagovat ukvapeně. Než něco pronesete, zhluboka se nadechněte a další slova dobře zvažte. Ticho, během kterého aktivně nasloucháte, můžete využít k tomu, že zformulujete doplňující otázky, kterými potvrdíte, že vás názor druhého zajímá. „Zajímá mě, proč to vidíš tahle“ je určitě příhodnější než výroky jako „nechápu, že to tak vidíš“.
Správná formulace slov
Místo obecných výkřiků vaší „pravdy“ typu „tak to není“ nebo „pravda je taková“ zkuste formulovat větu stylem „podle mého názoru/zkušeností je to tak a tak“. Začnete tím, jak to vnímáte vy, čímž dáte druhému manévrovací prostor pro to, aby mohl zůstat u vlastního pohledu na věc, a přitom u toho nebyl označován jako někdo, kdo se plete. Tím, že dotyčný nebude pociťovat ohrožení, nezačne prvoplánově bránit svou důstojnost, a debata se promění v prosté zkoumání dvou odlišných názorů a zkušeností.
Pochopení bez odmítnutí
Pořád si můžete myslet své, ale bavit se o odlišnosti bez odmítání, je to, co vás v hovoru posune dál. Když zjistíte motivaci dotyčného, proč něco chápe jinak než vy, zažehnáte možnou hádku a zároveň vás to obohatí. Nemusíte se tajit tím, že se neshodnete, ale i to jde říct respektujícím způsobem.
Zdroj: autorský text, vlastní dotazování, Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka z Hedepy, Journals.sagepub.com, Pewresearch.org
