Praha je známá svou historií a velkým množstvím dochované historické architektury. Bydlení v historických činžácích láká ty, kteří se rádi ohlížejí do minulosti. Z 19. a počátku 20. století, kdy klasické činžovní domy vznikaly, však dnes narazíme naštěstí jen na designové prvky. Komfort bydlení přinášejí moderní rekonstrukce. Za takovým bydlením se v dalším pokračování seriálu podíváme do Štěpánské ulice v Praze.
Když se oprostíme od panelákových sídlišť a novostavbových bytových domů, zejména v centru Prahy jsou etalonem několikapatrové činžovní domy. Jejich chvíle v dějinách přišla v 19. století. Spouštěčem bylo zrušení nevolnictví v roce 1781 a následná průmyslová revoluce.
Továrny potřebovaly dělníky a ti zase své bydlení ve městech. Typickým příkladem takovéto výstavby dělnického bydlení se stal Žižkov. Tam bychom našli skromné bydlení často využívající pavlačové průchody do jednotlivých bytů. Pražané však v činžovních bytech nebydleli jen na Žižkově, ale čím movitější byli, tím více osidlovali centrum města.
Koupelny byly v činžácích luxusem
Prvním činžovním domem, tedy takovým, kde se byty pronajímaly nájemcům za pravidelné poplatky (tj. činže), byl údajně Platýz na Národní třídě. Typicky v nejvyšším patře, kde se nacházelo to nejprestižnější bydlení, sídlil vlastník a v nižších podlažích jeho nájemníci.
Poměrně honosná vnitřní schodiště se stala znakem bydlení vyššího standardu. Ta se do současnosti ve starší zástavbě zpravidla příliš stavebně neupravují a návrat domů po takovémto schodišti tak vždy evokuje procházku minulostí. V mnohých domech se dochovala i typická litinová zábradlí nebo honosným štukováním zdobené stěny.
Samozřejmostí dneška jsou koupelny s tekoucí vodou, ty však v činžovních domech dlouho nebyly samozřejmostí. Ještě v roce 1920 mělo takovouto koupelnu jen 20 % pražských bytů. Koupat se tak jejich obyvatelé v Praze chodili do různých veřejných zařízení k tomu určených.
Dnes najdeme v centru Prahy řadu takovýchto domů s pečlivě zrekonstruovanými interiéry, které kombinují historický design s moderním bytovým vybavením. Typickým znakem interiéru jsou pak vysoké stropy, které přinášejí bydlení punc pozlaceného luxusu zašlých časů.
Příkladem takovéto lokality je Štěpánská ulice navázaná na Václavské náměstí a její okolí. Paradoxně za jejím rohem najdeme rodný dům Jaroslava Haška, který je známý spíše reflexí dělnického prostředí Žižkova než rodné části Prahy.
Do tramvají už se nenaskakuje
Hloubka historie této lokality rozhodně stojí také za pozornost. Na Štěpánské ulici najdeme totiž rotundu sv. Longina doloženou již k roku 993, což z ní činí jednu z nejstarších dochovaných staveb v celé Praze. Pravděpodobně jí předcházela pohanská svatyně. Žitná ulice, s níž Štěpánská sousedí, je možná pojmenovaná podle žitných lánů, které se zde v minulosti nejspíše nacházely. Místo tak má za sebou bohatou historii.
V současnosti lokality v pražském centru mohou využít rozsáhlé možnosti dopravy pomocí MHD. Štěpánská ulice nabízí pěší dostupnost k metru A, B i C (Můstek, Muzeum, Karlovo náměstí). Zásadní politickou otázkou dneška však je automobilová doprava nerezidentů v centru Prahy.
„Prahu 1 trápí hlavně doprava drobného zboží, kdy centrem každý den projede 70 až 75 tisíc zásobovacích aut, z nichž je 85 % aut osobních. Opravdu se snad může svíčková a pizza rozvážet na kole či skútru, jak je to ve světě zvykem!“
prohlásil v časopise JEDNA Vojtěch Ryvola k úskalím osobní dopravy v centru Prahy.
Na přelomu 19. a 20. století, kdy vznikaly architektonické skvosty, kterých je Štěpánská ulice plná, včetně třeba hotelu Alcron, kdysi symbolu luxusu pražského hotelnictví, bylo největší starostí v dopravě populární, ale nebezpečné vyskakování a naskakování do tramvají za jízdy.
Zdroje: autorský text, Encyklopedie Prahy 2, ČRo, Nespěchej, Jedna
