I letošní slavnostní zahájení filmového festivalu v Karlových Varech přineslo řadu emotivních, vtipných i překvapivých momentů. Jeden očekávaný host však chyběl.
Samotnou kapitolou vždy bývají úvodní vystoupení, která mívají světovou úroveň. To letošní bylo z mého pohledu oproti minulým ročníkům trochu slabší, místy působilo chaoticky. Přesto bylo zdařilé a přineslo originální koncept.
Všechno nejlepší!
KVIFF letos slaví 60. jubileum, a tak se organizátoři rozhodli pojmout zahajovací vystoupení jako zhudebněné přání k narozeninám samotnému festivalu. A mezi gratulanty byla celá plejáda tuzemských hereckých hvězd.
Na úvod zazněla všem dobře známá znělka happy birthday, aby diváci pochopili zmíněný koncept. Za klavírem na pódiu seděl Jan Maxián z kapely Tros Discotequos. Zpěvu se na začátku ujal herec Ondřej Havelka.
Nejprve se zdálo, že tohle složení bude konečné – ale najednou na pódium přicházel Oskar Hes. Ten zazpíval část české hymny do mě neznámého hudebního podkladu (nezpíval do originální hudby hymny). Znělo to přinejmenším zvláštně a nepochopil jsem, jak do konceptu přání k jubileu zapadá česká hymna. Hes se mi navíc zdál trochu nejistý, což na druhou stranu dává smysl, protože je to herec a ne zpěvák.
Určitě pak byla milá vzpomínka na bývalého prezidenta festivalu Jiřího Bartošky, jehož hlas zazněl po Hesově vstupu ze záznamu.
A potom se na pódiu v poměrně svižném tempu střídali další a další herci a herečky. Vystupující zpívali do nejrůznějších hudebních podkladů známých písní texty, kterými gratulovali festivalu k narozeninám a které tak vznikly jen pro tento účel.
Na pódiu se předvedli Bára Poláková, Jan Cina, Berenika Kohoutová, Klára Melíšková, Jana Plodková. A také Jakub Procházka, který zpíval do podkladu od skupiny Kabát a jejich písničky Pohoda. Příjemným momentem pak byl příchod Dana Bárty a později Matěje Rupperta, který zazpíval píseň z vlastní reportoáru Piece of My Life. Šlo o jediné neherce a „skutečné“ zpěváky mezi vystupujícími.
Myslím, že poslední, koho jsem nezmínil, je Jitka Čvančarová, která měla v závěru celého vystoupení pěvecky nejtěžší část – zpívala totiž do podkladu od Celine Dion My Hear Will Go On z filmu Titanic. Nejsem hudebník, ale přišlo mi, že jí vysoké tóny trochu ujely. Na úplném konci si pak ještě všichni společně zazpívali vedle sebe – což bylo působilo trochu kýčovitě, na druhou stranu to bylo logické a předvídatelné vyvrcholení zahajovacího čísla.
Vtip, který všechny rozesmál
Po úvodním vystoupení a následném zaslouženém potlesku konečně přišel ten, na koho jsem se opravdu těšil a vedle zesnulého Jiřího Bartošky další hlavní tvář festivalu – moderátor zahájení Marek Eben.
Ten po chvíli utrousil fór, který mi ještě asi dlouho zůstane v hlavě. A který bych zrovna od něho vlastně ani nečekal. Možná i proto mě tolik pobavil.
Nechal se slyšet, že vysvětlí zahraničním hostům, koho před chvíli vůbec viděli. Ti pochopitelně netušili, že se jedná o naše největší herecké hvězdy. A tak se Eben ujal slova v angličtině a přesně tohle jim sdělil, navíc nezapomněl zmínit i to, že dva z vystupujících vyhráli taneční soutěž celebrit (StarDance – Jan Cina a později Oskar Hes, pozn. red.).
„Kdyby žili v USA…“
pronesl.
Čekal jsem, že řekne něco v tom smyslu, že by z nich – alespoň z některých – byly globální hvězdy srovnatelné s Johny Deppem nebo Natalia Portman.
„…tak by rozhodně nebyli tak slavní. Ale protože žijou v České republice, tak z nich jsou hvězdy,“
pokračoval a diváci se rozesmáli.
„Tady jsou slavní jako sviňa,“
dodal pak ještě v češtině.
Ačkoliv jsem se smál s publikem, po chvilce mě trklo, jestli tím tak trochu neshodil jejich úvodní číslo, jehož realizace byla nepochybně velmi náročná. A pak mi došlo, že takto nad tím nemám přemýšlet, protože je to prostě jen vtip.
Nová znělka
Marek Eben se poté snažil divákům vysvětlit největší záhadu letošního ročníku. Jak je možné, že jde o 60. narozeniny, když se festival poprvé uskutečnil už přes 80 lety?
No… vlastně ani nesnažil.
„Neřešte to, je to složité,“
řekl s úsměvem.
Mám pocit, že to dost možná neví ani on sám. Ale záleží na tom? Ne.
A jaký nejlepší dárek od nás diváků vlastně může festival dostat?
„Největší dárek bude, když budete odcházet domů spokojení,“
uvedl Eben.
Jak jednoduché, výstižné a krásné zároveň.
Následovalo tradiční okénko – pouštění nové znělky. KVIFF má totiž každý rok novou a tento ročník nemohl být výjimkou. Dodnes nevím, proč tomu pan Eben říká znělka – když jde spíše o propagační videospot, což samozřejmě nezní tak sexy. Znělka ve mně evokuje nějaký hudební podklad.
V té letošní si zahrál Stelan Skarsgard, držitel ceny prezidenta, který v ní na malé loďce používá svou cenu jako kotvu. Video je jako vždy laděno do černobílé.
Komplikace se scénářem
Když Eben četl poděkování sponzorům, na malou chvíli znejistěl. Náhle mlčel, jako by mu přišel nějaký pokyn z režie nebo se měly dostavit technické potíže.
„Řekl jsem něco? Ne, tak dobrý…“ a pokračoval dál.
Následovalo pozvání na pódium zahraničních hostů včetně hollywoodského herce Jesse Eisenberga, pouštění starých spotů a proslov ředitele festivalu Kryštofa Muchy i jeho uměleckého ředitele Karla Ocha.
Poté se pustil sestřih z filmů herečky Maggie Gyllenhaal, která získala cenu prezidenta a posléze měla emotivní řeč na pódiu. Během proslovu se zmínili, že v Čechách studovala, vychvalovala si lázeňské oplatky a také publiku předvedla, co vše umí česky – s anglickým přízvukem zaznělo „dobrý den“, „děkuju“ a „dala bych si jedno pivo“, což diváky pochopitelně rozesmálo. Také zmínila Jiřího Bartošku.
Když Gyllenhaal odešla a měl mít svůj vstup opět Marek Eben, ten viditelně znejistěl a v mikrofonu bylo slyšet listování scénářem. Oblíbený moderátor pak vysvětlil, že hosté mluvící u pultíku mají občas ve zvyku mu zpřeházet strany scénáře a že jednou mu jeden host dokonce se scénářem odešel. Tímto vysvětlením znovu ukázal svou profesionalitu – tam, kde by nezkušení moderátoři zmatkovali, on zachoval klid a zvládl situaci s humorem.
Oči zalité slzami
Poté se pustil spot s režisérkou Věrou Chytilovou, která má mít na festivalu obnovenou premiéru svého snímku Kopytem sem, kopytem tam.
A stejně jako u Gyllenhaal následoval sestřih filmů Dustina Hoffmana. Když dorazil na pódium, byl natolik dojatý, že měl oči viditelně zalité slzami. Právě Hoffmana se prý organizátoři na festival snažili dostat už dlouho. Eben ho označil za „legendu všech legend“. In on dostal cenu prezidenta festivalu za celoživotní přínos světové kinematografii. Hoffman si pak před proslovem najednou sedl na židli u bicích za Ebenem a vychutnával si neustávající potlesk.
Samotný proslov měl napsaný na papíře. Když ho otevřel, uvědomil si, že na sobě nemá brýle. A tak se usmál a chvíli je hledal.
Po jeho srdečném proslovu Eben vyhlásil půlhodinovou pauzu, čímž skončila oficiální zahajovací ceremonie.
Jeden člověk přesto na letošním zahájení chyběl – ministr kultury Oto Klempíř.
Zdroj: autorský text
