V letech 2022 až 2026 jste byl náčelníkem Generálního štábu Armády ČR. Jak moc jste musel jednat s politiky a jakou jste si z toho odnesl zkušenost?

Velmi intenzivně. Náčelník generálního štábu samozřejmě není politik, ale pohybuje se na rozhraní mezi vojenskou odborností a politickým rozhodováním. Jednáte s ministrem obrany, vládou, prezidentem, poslanci i senátory, chodíte do parlamentních výborů, vysvětlujete potřeby armády z vojenského pohledu, obhajujete její plány a upozorňujete na nedostatky a rizika.

Já jsem navíc armádu vedl v mimořádné době – během války na Ukrajině, zásadní proměny bezpečnostního prostředí a velké modernizace. Takže představu, že jsem čtyři roky seděl na generálním štábu někde mimo politiku a teď do ní vstupuji jako do úplně neznámého světa, opravdu nemám.

Luxusní vila na prodej v Šáreckém údolí, Praha 6

Show property

Zažil jsem shodu i velmi rozdílné názory. A odnesl jsem si z toho hlavně respekt k tomu, že role vojáka a politika jsou odlišné. Mojí povinností bylo říct politikům co nejpoctivěji, jak situaci vidím, co armáda potřebuje a jaká rizika podle mě stát podstupuje. I když to někdy nebylo příjemné slyšet. Konečné rozhodnutí ale v demokratické zemi dělá politická reprezentace a voják ho musí respektovat.

A ještě jednu zkušenost jsem si odnesl: ani armáda není jen o rozkazech. Čím výš se dostanete, tím víc musíte vysvětlovat, přesvědčovat, vyjednávat a hledat shodu. Hodnost vám může dát pravomoc, ale nedá vám automaticky autoritu ani pravdu. A v politice to platí ještě mnohem víc.

Co rozhodlo, že jste se sám rozhodl v politice angažovat?

Nebyl jeden okamžik, kdy bych se ráno probudil a řekl si, že budu politik. Zrálo to postupně. Po více než třech dekádách v armádě bych si mohl říct, že mám odslouženo. Jenže já službu nikdy nevnímal jen jako zaměstnání nebo funkci. Vždycky pro mě znamenala určitou odpovědnost za zemi, ve které žiju – za její bezpečnost, svobodu a demokratické hodnoty, na kterých stojí. A ta pro mě sundáním uniformy nekončí.

Zároveň nechci stát někde stranou a vysvětlovat ostatním, co všechno dělají špatně. Pokud mám pocit, že zkušenosti, které jsem získal, mohou být užitečné, připadá mi poctivější být ochotný převzít i vlastní díl odpovědnosti. O to víc v době, kdy bychom neměli brát jako samozřejmost ani bezpečnost země, ani fungující demokracii.

Ale určitě si nemyslím, že mě více než třicet let služby nebo generálská hodnost nějak opravňují k politické funkci. Zkušenost si přináším. Právo velet ne. V politice vám mandát nedává minulost ani hodnost. Mohou vám ho dát jedině lidé.

Jak se na tento krok dívali vaši přátelé a známí?

Reakce byly různé, což je podle mě dobře. Vedle podpory samozřejmě přišly i otázky, jestli to po tolika letech služby opravdu potřebuju a jestli by nebylo jednodušší mít konečně trochu klidu.

A já těm pochybnostem rozumím. Vstup do politiky znamená větší veřejnou pozornost, kritiku, méně soukromí a dopadá to nejen na vás, ale i na lidi kolem vás. Proto jsem nechtěl slyšet jen podporu. Člověk potřebuje kolem sebe i lidi, kteří jsou schopní mu říct něco nepříjemného nebo se zeptat, jestli nedělá chybu. Ostatně to je jedna z věcí, které si nesu i z armády.

Nakonec je to ale moje rozhodnutí a také moje odpovědnost.

Jedním z těch, kteří vás podporují, je rovněž herec Ondřej Vetchý. Co tomu říkáte?

Ondra pro mě především není „herec Ondřej Vetchý, který mě podporuje“. Je to jeden z mých velmi dobrých kamarádů. Asi nejlépe o našem vztahu vypovídá to, že mi šel za svědka na svatbě.

Funkcionalistická vila na prodej, Praha-západ, Okolí Prahy

Show property

Jeho podpory si samozřejmě vážím, ale především lidsky. Zná mě velmi dobře, nejen z veřejných funkcí nebo z doby, kdy jsem nosil uniformu. Ví, jak přemýšlím, jak pracuju, zná moje dobré i horší stránky. A taky to rozhodně není člověk, který by mi ve všem automaticky přikyvoval.

Zároveň si na Ondrovi nesmírně vážím toho, kolik energie dává do věcí, které považuje za důležité. Dlouhodobě se angažuje v celé řadě iniciativ a podporuje projekty, které podle něj mají smysl. Sám přitom svou profesi a popularitu nevnímá jako něco, co je samo o sobě cílem. Spíš jako nástroj, díky kterému může důležitým tématům a dobrým věcem pomoct dostat se k většímu množství lidí. A právě tohle je podle mě na něm mimořádné.

Proto pro mě jeho podpora něco znamená. Ne proto, že je známý herec a jeho jméno může někde dobře vypadat, ale protože přichází od člověka, který mě zná jako málokdo a kterého si sám hluboce vážím nejen jako přítele, ale i za to, co dělá pro ostatní.

V čem je podle vás nezastupitelná role Senátu?

Senát pro mě není slabší kopie Poslanecké sněmovny. Jeho smysl je právě v tom, že je jiný.

Má být pojistkou. Může se na některá rozhodnutí podívat ještě jednou, s větším odstupem, upozornit na problém, vrátit zákon a někdy prostě říct: pojďme zpomalit, a ještě jednou si rozmyslet, co děláme.

Během života jsem se naučil, že některá rozhodnutí můžete udělat velmi rychle, ale jejich následky potom napravujete roky. A právě schopnost dívat se dál než k příštím volbám považuji u Senátu za důležitou. Bezpečnost, infrastruktura, energetika nebo odolnost státu jsou věci, které se nedají seriózně řešit v horizontu několika měsíců.

Senát je zároveň součástí systému pojistek a protivah. A čím větší moc někdo má, tím důležitější podle mě je, aby existoval někdo, kdo je schopen říct ne, položit nepříjemnou otázku nebo chtít, aby se nějaké rozhodnutí ještě jednou vysvětlilo. Právě v tom vidím jeho význam.

Jaké téma je pro vás osobně na cestě do Senátu nejvíce prioritní?

Pro mě je na prvním místě ochrana hodnot, na kterých tahle země stojí – svobody, demokracie, právního státu a našeho pevného ukotvení na Západě. Neberu je jako samozřejmost. A právě Senát má v našem systému důležitou roli v tom, aby je chránil. Je jednou z pojistek demokracie, zvlášť ve chvílích, kdy přichází tlak na jednoduchá řešení, obcházení pravidel nebo oslabování institucí.

Chci, aby v Senátu byli lidé, kteří budou tyhle principy hájit bez ohledu na to, kdo právě vládne a komu se to zrovna hodí. Pro mě je to jedna z hlavních odpovědností, které s mandátem senátora přicházejí.

Druhá velká věc je pro mě budoucnost Plzně jako skutečně západního města. Ne posledního velkého českého města před Německem, ale prvního českého města směrem na Západ.

Plzeň má pro to skoro všechno. Silný průmysl, univerzitu, technologické firmy, zkušenost s drony a robotikou a hned vedle Bavorsko. Už dnes z těchto výhod umí hodně vytěžit. Já bych chtěl pomoct tomu, abychom je dokázali ještě lépe propojit a využít jejich potenciál naplno.

Začíná to dopravním spojením s Německem, ale rozhodně to u něj nekončí. Jde o spolupráci firem a univerzit, výzkum, bezpečnostní technologie, energetiku nebo spolupráci bezpečnostních a záchranných složek. Plzeň má podle mě potenciál stát se českým centrem spolupráce s Bavorskem a zároveň místem, kde se moderní bezpečnostní technologie nejen zkoumají, ale také vyvíjejí, testují a vyrábějí.

Nechci lidem slibovat, že jako senátor postavím železnici nebo dálnici. To senátor neumí. Může ale důsledně hlídat, jestli stát dodržuje vlastní termíny, dostávat problémy pod veřejnou kontrolu, prosazovat změny zákonů a propojovat lidi a instituce, které spolu potřebují mluvit.

Chci zkrátka využít zkušenosti, které mám, k tomu, aby Plzeň dokázala mnohem víc těžit z toho, kde leží a co umí. A zároveň chci v Senátu chránit to, díky čemu vůbec můžeme svobodně rozhodovat o tom, jak má naše země vypadat.

Proč by podle vás měli jít lidé k volbám?

Protože možnost svobodně si vybrat, kdo mě bude zastupovat, není samozřejmost. Je to právo, ale podle mě také obrovská výsada. V mnoha zemích ji lidé nemají a velkou část vlastní historie jsme ji neměli ani my.

Já jsem celý svůj profesní život sloužil zemi, jejíž způsob života stojí mimo jiné právě na tom, že o držitelích politické moci nerozhoduje armáda, jedna strana nebo někdo shora, ale občané ve svobodných volbách. A možná právě proto volby nepovažuji za banalitu.

Nikomu nechci říkat, koho má volit. Každý si má udělat vlastní názor a rozhodnout se podle sebe. Ale byl bych rád, kdybychom si samotné možnosti volit trochu víc vážili.

Protože když k volbám nejdu, neznamená to, že se rozhodnutí neudělá. Jen ho za mě udělají ostatní. Možnost vzít hlasovací lístek, svobodně se rozhodnout a bez strachu ho vhodit do urny je výsada, kterou bychom neměli považovat za samozřejmost.

Vaše minulost generála může být pro část lidí symbolem zkušenosti a autority, pro jinou část ale může vyvolávat otázku, zda člověk zvyklý velet dokáže skutečně naslouchat. Jak chcete voliče přesvědčit, že do politiky nepřicházíte „velet“?

Kdo si představuje velení armádě tak, že generál něco řekne a několik tisíc lidí bez přemýšlení zasalutuje, má trochu filmovou představu o tom, jak taková práce vypadá.

Samozřejmě jsou situace, kdy velitel musí rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost. To k armádě patří. Ale než se k tomu rozhodnutí dostanete, musíte umět poslouchat lidi, kteří danému problému rozumějí lépe než vy. Musíte chtít slyšet i názor, který se vám nelíbí. A čím vyšší funkci máte, tím důležitější to je.

Jako náčelník generálního štábu jsem kolem sebe nepotřeboval lidi, kteří mi budou přikyvovat. Potřeboval jsem lidi, kteří mi řeknou: tady se podle mě mýlíte. Protože když rozhodujete o bezpečnosti země nebo o životech lidí, je asi to nejhorší, co můžete udělat, začít věřit tomu, že máte vždycky pravdu jen proto, že máte tu nejvyšší hodnost.

Politika je navíc úplně jiný svět. Generálská hodnost mi v ní nedává žádné zvláštní právo ani nárok. Pokud budu senátorem, nebudu mít komu velet. Budu mít odpovědnost vůči lidem, kteří mi dali mandát. A bez schopnosti poslouchat je podle mě nejde dělat dobře ani jedno – vést armádu, ani zastupovat lidi v politice.

V armádě jste musel respektovat rozhodnutí civilní politické reprezentace, i když jste s nimi třeba nesouhlasil. Pokud se jako senátor dostanete do situace, kdy budete muset rozhodovat o zásadní otázce bezpečnosti proti názoru vlády, jak budete postupovat?

Bez problémů budu hlasovat proti vládě, pokud budu přesvědčený, že její rozhodnutí není v zájmu České republiky. A bude mi úplně jedno, jaká vláda to zrovna bude.

Žijeme v parlamentní demokracii. Parlament tu není od toho, aby vládě sloužil nebo automaticky potvrzoval její rozhodnutí. Jeho úkolem je mimo jiné výkon moci kontrolovat, korigovat a vytvářet mu protiváhu. A Senát je důležitou součástí tohoto systému.

To je zásadní rozdíl oproti mé předchozí roli. Jako náčelník generálního štábu jsem měl povinnost dát politické reprezentaci svůj nejlepší odborný názor, upozorňovat na rizika a říkat otevřeně i věci, které se neposlouchaly dobře. Mohli jsme se přít, mohl jsem nesouhlasit, ale legitimní rozhodnutí civilní politické reprezentace jsem jako voják musel respektovat. To je jeden ze základních principů demokratického státu.

Senátor ale vládě podřízený není. Mandát dostává od voličů a jeho odpovědností je rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a podle toho, co považuje za zájem země.

Takže pokud budu mít na základě informací, argumentů a zkušeností za to, že vláda v nějaké zásadní bezpečnostní otázce dělá chybu, řeknu to otevřeně a budu podle toho hlasovat. Ne proto, abych byl za každou cenu v opozici, ale právě proto, že tak má parlamentní demokracie fungovat.

U bezpečnosti je to navíc obzvlášť důležité. Rozhodnutí, která uděláme dnes, mohou mít následky za deset nebo dvacet let. Tam nemůže být hlavním kritériem pohodlí vlády, stranická disciplína ani momentální politická popularita. Musí jím být dlouhodobý zájem a bezpečnost České republiky.

Nebojíte se toho, že vám práce pro armádu bude chybět?

Bude. O tom vůbec nepochybuji.

V armádě jsem strávil většinu svého dospělého života, v armádě jsem dospěl. Prošel jsem v ní od úplného začátku až po náčelníka generálního štábu, zažil mise, různé jednotky, dobré i špatné časy, a hlavně obrovské množství lidí, ke kterým mám dodnes velmi silný vztah.

Takže kdybych tvrdil, že jednoho dne sundám uniformu a druhý den už mi na tom vůbec nic nechybí, nebyla by to pravda.

Zároveň mi ale nechybí funkce pro funkci ani hvězdy na ramenou. Nejvíc mi budou chybět lidé a pocit služby, který je s armádou spojený.

A právě proto kandidaturu do Senátu nevnímám jako nějaký útěk do úplně jiného života. Spíš jako pokračování stejné věci jiným způsobem. Služba pro mě totiž nikdy nezačínala a nekončila uniformou.

Jaká je vaše predikce pro skončení konfliktu na Ukrajině? Jak si myslíte, že to podle vás dopadne?

Války většinou nekončí ve chvíli, kdy si obě strany uvědomí, že mír je hezká věc. Končí ve chvíli, kdy alespoň jedna z nich dojde k závěru, že pokračováním už nedokáže získat víc, než kolik ji to stojí. A Rusko dnes podle mě v téhle fázi rozhodně není.

Z vojenského hlediska je důležité, že Rusko sice nedosahuje svých deklarovaných cílů tempem, které by si představovalo, ale zároveň pořád věří, že má čas na své straně. Že má větší zásobu lidí, větší průmyslovou kapacitu, a především že dokáže válku vést déle než Ukrajina a déle, než ji bude Západ ochoten podporovat. Dokud bude Moskva věřit právě tomu, nebude mít důvod udělat skutečný kompromis.

Ostatně současné chování Ruska tomu odpovídá. Na bojišti nevidíme žádný kolaps Ukrajiny ani nějaké rychlé ruské vítězství. Ruské postupy jsou velmi pomalé a za cenu vysokých ztrát. Zároveň ale Rusko dál útočí, obnovuje síly, rozšiřuje výrobu a snaží se vytvářet dojem, že výsledek je jen otázkou času. Analýzy z posledních týdnů přitom ukazují, že ruské síly v roce 2026 své hlavní územní cíle neplní a jejich postup zůstává omezený.

Proto je podle mě chyba dívat se na konec války jen jako na otázku jednacího stolu. Vyjednávání vždycky odráží situaci na bojišti, schopnost obou stran pokračovat a jejich představu o tom, co se stane za půl roku nebo za rok. Pokud bude Putin přesvědčený, že za rok bude jeho pozice lepší než dnes, nebude mít důvod dnes ustupovat. Naopak pokud dospěje k názoru, že další rok války jeho situaci nezlepší nebo ji dokonce zhorší, vzniká prostor pro skutečné jednání.

A tady hraje zásadní roli Západ. Ne proto, že bychom měli válku prodlužovat, ale právě proto, že její délku ovlivňuje i to, jaké kalkulace dělá Moskva. Pokud Rusko dostává signál, že stačí vydržet, že západní společnosti budou unavené, podpora Ukrajiny zeslábne a politická rétorika se postupně změní, posiluje to jeho motivaci pokračovat.

Proto jsem zbystřil i u nedávného výroku ruské velvyslankyně v Praze, která veřejně ocenila, že česká vláda podle ní „zmírnila protiruskou rétoriku“. Premiér s její interpretací nesouhlasil, ale samo o sobě je zajímavé, co Moskva považuje za pozitivní signál. Rusové velmi pozorně sledují politickou vůli západních zemí. Pro ně to není nějaká slovní hra. Je to jeden z parametrů, podle kterých posuzují, jestli má smysl válku dál táhnout.

A pak je druhá věc: jakýkoli konec bojů ještě automaticky neznamená mír. Z vojenského hlediska musíme přemýšlet i o tom, co se stane den poté. Kde budou stát jednotky, jaké budou bezpečnostní garance, jak rychle dokáže Rusko obnovit síly, kolik času získá na doplnění lidí, munice a techniky a co mu zabrání za tři nebo pět let začít znovu.

Pokud příměří pouze zakonzervuje situaci a umožní Rusku zregenerovat armádu, pak jsme válku nevyřešili. Jen jsme vytvořili operační přestávku.

Moje predikce tedy není, že válka skončí v nějakém konkrétním měsíci nebo roce. Podle mě skončí tehdy, když se změní ruská kalkulace: když Moskva pochopí, že další čas už nepracuje pro ni, že vojensky svých cílů nedosáhne a že pokračování války bude stát víc než kompromis.

A pokud chceme skutečně trvalejší mír, musí jeho podmínky zároveň zajistit, že Rusko nebude mít možnost a schopnost za několik let pokračovat tam, kde skončilo. To je podle mě mnohem důležitější otázka než samotné datum, kdy se přestane střílet.

Co byste vzkázal lidem, kteří o vojácích hovoří jako o „zelených mozcích“?

Asi něco podobného jako lidem, kteří vojákům říkají „gumy“. V armádě jsme si z podobných výrazů často dokázali dělat legraci sami ze sebe. Kdo v ní nějakou dobu sloužil, ví, že vojáci rozhodně netrpí nedostatkem humoru.

Ale pokud to někdo myslí vážně jako urážku, asi bych mu doporučil, aby si někdy s těmi „zelenými mozky“ skutečně sedl a mluvil s nimi.

V armádě potkáte úplně stejné spektrum lidí jako kdekoliv jinde. Jen často nesou odpovědnost, se kterou se většina lidí v běžném životě vůbec nesetká. Jsou tam lidé, kteří pracují s velmi složitými technologiemi, řeší kybernetickou bezpečnost, létají, operují, plánují, vedou týmy nebo odpovídají za techniku v hodnotě miliard nebo také za lidské životy, jejichž hodnota je nevyčíslitelná.

Samozřejmě ani uniforma z nikoho nedělá automaticky chytrého, schopného nebo morálně lepšího člověka. Ale ta představa, že voják je někdo, kdo nemyslí a jen slepě plní rozkazy, je dost vzdálená realitě. Moderní armáda naopak stojí na lidech, kteří musí umět samostatně přemýšlet, rozhodovat se pod tlakem a nést za svoje rozhodnutí odpovědnost.

A možná bych připomněl ještě jednu věc. Ti lidé dobrovolně přijali závazek, že když bude opravdu zle, nepůjdou chránit jen sami sebe a svoje rodiny. Půjdou chránit i člověka, který jim dnes říká „zelený mozek“ nebo „guma“.

Zdroj: vlastní dotazování

Foto: archiv Karla Řehky (Facebook)