Pražská čtvrť Hloubětín nepatří k těm nejslavnějším pražským adresám. Pro milovníky neokoukané architektury však v sobě ukrývá řadu skrytých perel. Zároveň však není jen místem, kde se je možné obhlížet jen kameny a cihly, ale zároveň se zde nachází jedna z nejhezčích pražských zelených lokalit, Rokytka.
Hloubětín není pojmenován ani po hlubokém potoku, hlubokém údolí nebo hlubokých dolech na písek, jak se někdy traduje. S největší pravděpodobností název odkazuje na osobní jméno, tak jako u většiny českých obcí a je pojmenován podle Hlúpaty, nebo-li hlupáka.
Hloupost má však naštěstí jen v názvu. Lidé zde žili už v době železné, jak potvrdily archeologické nálezy. S trochou nadsázky je tak možné říci, že lokalita byla atraktivní k bydlení už od pravěku. Ve středověku se stala obec majetkem jediného české řádu Křížovníků s červenou hvězdou založeném Anežkou Českou.
Z těchto časů pochází i Kejřův mlýn. Dnes se jedná o moderně přestavěný komplex jehož součástí je i atraktivní residenční bydlení, dlouhá staletí se zde však mlelo především obilí. První písemná zmínka o mlýnu pochází z roku 1515, ale to už se zde mlýnská kola mohla točit notnou řádku let.
Název pak mlýn nese po posledním mlynáři, který ho vlastnil, Josefu Kejřovi. Těžké chvilky si mlýn zažil především během švédské okupace v časech třicetileté války, podobně jako i zbytek této části dnešní Prahy. Dnes už se zde mlýnská kola netočí a kromě residenčního bydlení se v areálu bývalého mlýna najde kromě dětského hřiště i fitness a sauna.
Ačkoliv je z vícero důvodů Kejřův mlýn unikátní, před rozšířením elektrické energie, stávaly vodní mlýny skoro v každé vesnici. Vodní kola se pak často měnila v turbíny pro výrobu elektrické energie. Z architektonického hlediska však ještě více zaujme místní zámek zapsaný na seznamu kulturních památek.
Na místě hloubětínského zámku v minulosti stávala gotická tvrz, vypálena Švédy v roce 1648. V zámku, který zde byl postaven v 19. století však nebydlela žádná princezna, kníže nebo hrabě. V dobovém trendu historizujícího romantismu si zámek nechal postavit jako rodinné sídlo advokát Václav Linhart a zásadní novogotickou představu, která mu vtiskla současnou podobu zámku dodal další právník, který zde žil, František Sedláček.
Hloubětínský zámek tak není ani knížecím ani hraběcím sídlem, ale moderním právnickým zámkem. Po 2. světové válce sloužil zámek jako vesnické divadlo a posléze jako sídlo klubovny pionýrů.
Slavnou minulost má i další místní památka. Barokní hospoda se dnes také už nevidí na každém kroku. Hloubětinskou hospodu pravděpodobně projektoval jeden z nejvýznamějších architektů českého baroka Kryštof Dienzenhofer.
Od roku 1711, kdy po jejich shodech vystoupali první návštěvníci, měla četnou klientelu, ale zatímco na místním zámku panstvo nikdy nepobývalo, mezi štamgasty v hospodě patřili ti nejurozenější lidé své doby. Při cestě na korunovaci českým králem zde obědval Karel VI. Habsurský se svými dcerami. Mezi nima nebyl nikdo menší než slavná Marie Terezie. Ta hospodu opakovaně navštívila i v úřádu panovnice ve 40. letech 18. století.
Tím obliba hostince u Habsburků nekoncí. Pravidelným návštěvníkem zde byl i osvícenský panovník Josef II. Ten se rád prezentoval svou lidovostí a tak byl v hospodě opakovaně uvytován.
Ani v Hloubětíně se však nežije jen minulostí. Lokalita je vyhledávané i díky populárním výpravám kolem břehů řeky Rokytky. Ty byly revitalizovány v roce 2010 a kromě zeleně zde najdeme i dětská hřiště. S vylepšováním místa se počítá i nadále.
"Součástí úprav budou tůně, brody a nánosové břehy, které dodají toku přirozenější charakter. Nejvíce namáhané úseky koryta budou zpevněny balvanitou rovnaninou, což přispěje k jejich stabilitě a ochraně před erozí,“ těší se na obnovu k původnímu stavu radní MČ Praha 9 Jan Poupě, jak uvedl časopis Devítka.
