Ačkoliv nejde přímo o svatební zvyk, mnoho vypovídá o tom, co znamená stát se součástí rodiny, v níž byla rodinná pouta považována za natolik posvátná, že ztráta milovaného člověka se měla projevit nejen slzami, ale i fyzickou bolestí. Právě proto je příběh ženy, která by si vzala muže z kmene Dani, fascinujícím pohledem do jedné z nejneobyčejnějších kultur Oceánie.
Kmen, který svět objevil teprve před několika desetiletími
Daniové patří mezi nejznámější domorodé kmeny Nové Guineje, ale pro zbytek světa zůstávali dlouhá staletí prakticky neznámí. Žijí v horském údolí Baliem v západní části ostrova Nová Guinea, která dnes patří Indonésii. Jejich vesnice byly od okolního světa odděleny vysokými horami a hustou džunglí, díky čemuž si dokázali zachovat způsob života, který se po generace měnil jen minimálně. Až v roce 1938 je během letecké expedice objevil americký badatel Richard Archbold. Pro svět bylo šokem, že v odlehlých horách žije početná komunita, která si uchovala vlastní kulturu, tradice a pravidla fungování prakticky bez vlivu moderní civilizace, informuje Blesk.cz.
Údolí Baliem patří dodnes k nejodlehlejším oblastem Indonésie. Právě geografická izolace způsobila, že se zde zachovaly zvyky, které se v mnoha jiných částech světa dávno vytratily. Nová Guinea je navíc jedním z jazykově nejrozmanitějších míst planety. Odborníci odhadují, že se zde používá více než sedm set jazyků a dialektů. Mnohé komunity byly po staletí odděleny horskými masivy a každá si vytvořila vlastní kulturu, tradice i jazyk.
Svět, kde nevládly peníze
Pro člověka ze Slovenska by byl jedním z největších kulturních překvapení způsob, jakým Daniové tradičně vnímali majetek. Peníze dlouhé roky nehrály v jejich životě významnou roli. Mnohem důležitější byla spolupráce a schopnost celé komunity fungovat jako jeden celek. Když bylo potřeba postavit dům, připravit hostinu nebo vyřešit problém, zapojila se celá vesnice. Úspěch jednotlivce se neposuzoval podle toho, kolik vlastní, ale podle toho, jaký přínos má pro svou rodinu a komunitu. I manželství bylo proto vnímáno jako spojení dvou rodů, nikoli pouze dvou zamilovaných lidí.
Rodina byla vším
Pro Daniy byla rodina základem života. Tradiční společnost fungovala na pevných příbuzenských vazbách a jednotlivci byli úzce propojeni se svým klanem. Narození dítěte, svatba, ale i smrt člena rodiny byly událostmi, které zasahovaly celou komunitu. Právě proto se ztráta blízkého člověka nepovažovala pouze za osobní tragédii. Věřilo se, že smrt narušuje rovnováhu rodiny a může přinést další neštěstí. Smutek bylo potřeba viditelně projevit a zároveň odvrátit zlé síly, které by mohly ohrozit pozůstalé, informuje portál Pluralis.
Když bolest duše nestačila
Nejznámějším rituálem Daniů bylo takzvané Ikipalin nebo Iki Paleg. Šlo o obřad smutku, během něhož si zejména ženy nechávaly amputovat článek prstu po smrti blízkého příbuzného. Čím bližší byl vztah k zesnulému, tím silnější byla společenská povinnost podstoupit tento bolestivý obřad.
Před amputací se prst pevně svazoval, aby se přerušil krevní oběh. Následně se odstranila jeho část a rána se ošetřovala pomocí místních rostlin a bylin. Ačkoliv dnes tento zvyk působí mimořádně drasticky, v tradiční kultuře Daniů byl chápán jako projev lásky, úcty a oddanosti vůči zesnulému. Podle tradičních představ měla fyzická bolest vyjádřit hluboký smutek nad ztrátou blízkého člověka. Smrt člena rodiny totiž nebyla vnímána pouze jako osobní tragédie, ale jako událost, která zasáhla celý rod. Některé ženy během života přišly o více článků prstů, protože rituál absolvovaly opakovaně po úmrtí rodičů, sourozenců, manžela či dalších blízkých příbuzných.
Singapurský fotograf a cestovatel Teh Han Lin, který mezi Danii strávil několik dní, označil tuto tradici za mimořádně tvrdou, zároveň však upozornil, že místní ženy ji po generace považovaly za přirozenou součást projevu smutku.
Jen ženy si musí řezat prsty. Podle mě je to krutá a nehumánní praktika, ale pro ně je to jediný způsob, jak vyjádřit svůj smutek nad ztrátou milovaného člověka, a dělají to dobrovolně.
Indonéská vláda sice tuto praktiku zakázala, ale dodnes lze mezi staršími ženami najít ty, kterým chybí několik článků prstů. Jsou živou připomínkou jedné z nejznámějších tradic kmene Dani, píše SevenPonds.
Daniové věřili, že jednotlivé prsty představují členy rodiny. Ruka symbolizovala jednotu rodu a spolupráci mezi jeho příslušníky. Když někdo zemřel, odstranění části prstu mělo připomínat, že rodina už nikdy nebude tak úplná jako dříve. Fyzická bolest zároveň symbolizovala bolest duše. Věřilo se, že taková oběť pomůže zmírnit utrpení pozůstalých a zabrání dalším tragédiím v rodině.
Ikipalin prováděl zpravidla někdo z blízkých příbuzných. Příslušníci kmene věřili, že amputace prstu pomáhá uklidnit ducha zesnulého a zároveň vyjadřuje bolest pozůstalých. S touto tradicí byly spojeny i další pověry. V některých případech matky kousaly prsty svým dcerám už v dětství, protože věřily, že to ovlivní jejich budoucí život, zajistí jim delší věk nebo je odliší od ostatních. Přesto se amputace týkaly především starších žen, píše The Guardian Life.
Ačkoli indonéská vláda tuto praktiku před lety zakázala, mnoho starších žen dodnes nese viditelné následky tohoto rituálu. Jejich zmrzačené ruce jsou živou připomínkou tradice, která byla kdysi pevnou součástí života komunity. Někteří výzkumníci se domnívají, že v odlehlých oblastech může tato praktika pokračovat i nadále mimo pozornost úřadů.
Jak amputace probíhala
Horní část prstu byla často odstraňována pomocí ostrého kamenného nástroje. Někdy se však nepoužívaly žádné nástroje. Kloub se nejprve oslaboval opakovaným kousáním nebo tlakem a následně se kolem prstu pevně omotala šňůra, která zastavila přívod krve. Bez kyslíku postupně odumíraly nervy a svaly. Po určité době odumřelá část prstu sama odpadla. Další metodou bylo pevné svázání kloubů tak, aby se zcela přerušil krevní oběh. Po amputaci se otevřená rána vypalovala, aby se zastavilo krvácení. Oddělená část prstu byla následně spálena nebo pohřbena na místě, které mělo pro rodinu zvláštní význam. V dávných dobách se k lámání článků prstů používaly také ostré kameny. Samotný obřad často prováděli rodiče, sourozenci nebo jiní blízcí příbuzní. Smutek se neprojevoval pouze amputací. Daniové si během období truchlení natírali tváře popelem a hlínou. Někteří si odřezávali také části uší. Další formou smutečního rituálu bylo potírání těla říčním bahnem a několikadenní odmítání koupání. Tyto úkony symbolizovaly návrat zemřelého člověka zpět k přírodě.
Prasata byla cennější než peníze
Pokud by si žena vzala muže z kmene Dani, velmi rychle by pochopila, že největší bohatství se neměří stavem bankovního účtu. V tradiční společnosti byla symbolem prestiže prasata. Rodina, která jich vlastnila více, měla vyšší společenské postavení a větší vliv. Prasata hrála významnou roli při svatbách, rodinných dohodách i velkých oslavách. Mohla sloužit jako součást svatebních darů nebo jako projev úcty mezi rodinami. Dodnes patří mezi nejcennější majetek mnoha domácností v oblasti Baliem.
Svatba nebyla záležitostí dvou lidí, ale celého klanu
V tradiční společnosti Daniů nepředstavovalo manželství pouze spojení dvou zamilovaných lidí. Svatba byla především událostí, která spojovala rodiny a upevňovala vztahy mezi jednotlivými klany. Budoucí manželé sice hráli důležitou roli, ale významné slovo měli také rodiče, starší členové rodiny a náčelníci komunity. Manželství bylo považováno za závazek vůči celé skupině. Vznik nového páru znamenal nové spojenectví, nové pracovní síly pro rodinu a pokračování rodu. Právě proto byly svatební dohody často předmětem delších jednání mezi rodinami.
Prasata jako svatební bohatství
Součástí tradičních svatebních dohod bývalo předávání prasat rodině nevěsty. Jejich počet často odrážel postavení rodiny ženicha a její schopnost postarat se o budoucnost novomanželů. Nešlo o koupi nevěsty v dnešním pojetí slova, ale o symbolický projev úcty mezi rodinami. Prasata byla pro Daniy něčím, co by se v moderním světě dalo přirovnat ke kombinaci majetku, úspor a společenského statusu.
Hostina, která spojí celou vesnici
Velké rodinné události se neobejdou bez tradiční hostiny nazývané bakar batu. Jde o starobylý způsob přípravy jídla pomocí rozpálených kamenů.
Do jámy vykopané v zemi se vloží nahřáté kameny, na které se ukládají sladké brambory, maniok, banány a maso. Vše se následně přikryje dalšími kameny a zasype.
Příprava jídla je společenskou událostí. Podílí se na ní celá komunita a výsledná hostina symbolizuje jednotu rodiny, přátelství a vzájemnou pomoc.
Batáty, banány a maniok patří mezi základní potraviny Daniů. Sladké brambory se v údolí Baliem pěstují ve velkém a tvoří důležitou součást jídelníčku. Při významných událostech se celé vesnice podílejí na přípravě hostiny, která může trvat i několik hodin. Během svatebních oslav se setkávaly celé komunity. Zpívaly se tradiční písně, předváděly se tance a hosté si oblékali slavnostní ozdoby z peří, mušlí a dalších přírodních materiálů. Svatba tak nebyla jen jedním dnem oslav, ale významnou společenskou událostí, na kterou se vzpomínalo ještě dlouhá léta.
Muž mohl mít více manželek
V minulosti nebyla mezi Danii výjimečná ani polygamie, píše portál Encyclopedia.com. Muž s dostatečným majetkem a společenským postavením si mohl vzít více manželek. Takové uspořádání však nebylo dostupné každému a vyžadovalo schopnost zajistit všechny členy domácnosti. Více manželek znamenalo pro rodinu větší pracovní sílu, více dětí a vyšší prestiž. S příchodem křesťanství a moderních společenských změn však tento zvyk postupně ustupuje.
Muži a ženy pod jednou rodinou, ale v oddělených domech
Jednou z nejzajímavějších zvláštností tradičního života Daniů je oddělené bydlení mužů a žen. Muži měli vlastní domy určené ke společným setkáním a rozhodování o záležitostech komunity. Ženy žily s dětmi v samostatných obydlích, kde se zároveň nacházela i hospodářská zvířata včetně cenných prasat. Takové uspořádání se může Evropanovi zdát zvláštní, ale pro Daniy představovalo přirozený způsob fungování společnosti. Každá skupina měla své úkoly a povinnosti, které byly důležité pro chod celé vesnice.
Muži nosili místo oblečení tykev
Na začátku 70. let minulého století se indonéská vláda pokusila příslušníky kmene Dani modernizovat prostřednictvím programu nazývaného „Operace Koteka“ nebo také „Operace Penilní návlek“. Cílem bylo přesvědčit místní muže, aby místo tradičního oděvu nosili šortky. Projekt však nezaznamenal větší úspěch a Daniové si své tradiční oblečení zachovali i nadále.
Koteka, kterou nosí muži, je vyrobena ze speciálně vysušené tykve. Je to ochranný obal vyrobený ze speciálně upravené a vysušené tykve. Tradičně jej nosili muži jako součást každodenního oděvu. Chlapci dostávali první koteku už v dětství a po dosažení dospělosti další, která je provázela během života.
Koteka slouží jako kryt mužského pohlavního orgánu. Ve spodní části se upevňuje pomocí šňůrky a následně se připevňuje k tělu tak, aby držela ve svislé poloze. Její tvar, velikost či způsob nošení se mohly lišit podle regionu, věku nebo společenského postavení muže. Pro Daniy nešlo o nic výjimečného ani zahanbujícího. Byla přirozenou součástí jejich identity stejně jako je pro Evropana běžné nošení kalhot nebo košile. Během slavností bývala koteka doplněna peřím rajek, náhrdelníky z mušlí, ozdobami z kostí či tradičními zbraněmi. Ačkoliv dnes mnozí příslušníci kmene nosí moderní oblečení, koteka zůstává symbolem jejich kultury a během festivalů ji lze vidět dodnes, píše portál Pilot Guides.
Neobvyklá pravidla manželského života
Pro Evropana mohou být zajímavé i tradiční představy Daniů o intimním životě. V minulosti se věřilo, že příliš častý pohlavní styk může oslabovat mužovu sílu a schopnost pracovat. Proto existovala období, během nichž se od manželů očekávala sexuální zdrženlivost.
Po narození dítěte mohlo následovat i několikaleté období bez intimního života. Taková pravidla měla podle místních představ zajistit zdravý vývoj dítěte a stabilitu rodiny. Ačkoliv dnes mnohé z těchto tradic postupně mizí, stále patří mezi nejzajímavější prvky kultury Daniů.
Na pohled divocí, ve skutečnosti velmi srdeční
Přestože mohou mnohé tradice Daniů na Evropana působit drsně nebo nepochopitelně, návštěvníci často popisují zcela jinou stránku této komunity. Lidé, kteří měli možnost strávit mezi nimi několik dní, hovoří o jejich pohostinnosti, otevřenosti a upřímné zvědavosti. Fotograf Teh Han Lin, který dokumentoval jejich každodenní život, uvedl, že místní obyvatelé sice často neovládají indonéštinu ani angličtinu, přesto se snaží komunikovat pomocí gest, úsměvů a řeči těla.
Vypadají sice divoce, ale ve skutečnosti jsou velmi přátelští a milí, pokud se k nim chováte stejně.
Právě tento kontrast mezi tvrdými tradicemi a lidskou srdečností činí z Daniů jednu z nejzajímavějších komunit světa.
Manželství s mužem z kmene Dani by bylo setkáním dvou zcela odlišných světů. Na jedné straně moderní Evropa, na druhé kultura, v níž byla rodinná pouta po staletí považována za nejvyšší hodnotu. Příběh o ženách, které si po smrti blízkých odsekávaly články prstů, není pouze příběhem bolesti. Je především svědectvím o tom, jaký význam měla rodina v životě jednoho z nejznámějších kmenů Papuy.
Pro Češku by tak svatba s mužem z kmene Dani neznamenala jen přestěhování se na druhý konec světa. Znamenala by vstup do komunity, kde jsou rodinná pouta silnější než majetek, kde se tradice dědily po celé generace a kde se i dnes vzpomíná na doby, kdy se láska k rodině dokazovala způsobem, který si moderní člověk jen těžko dokáže představit.
Zdroj: autorský text, Blesk.cz, Pluralis.cz, SevenPonds.com, The Guardian Nigeria (Guardian Life), Encyclopedia.com, PilotGuides.com
