Nejen Filipa Turka (nestr. za Motoristy) volební úspěch nabil triumfalismem. Jako když člověk získá vysněnou práci, cítí nekonečné nadšení do chvíle než zjistí, že musí opravdu pracovat. Podobně opoziční tábor začal ve slavnostní euforii chystá vládní plány, jenže politická realita nezačíná a nekončí na papírcích naházených do uren. Některé však dětinská naivita v politice neopouští.
Skandální odhalení vrhlo stín na sluneční paprsky, jež zářily na lásku mezi stranami rodící se nové vládní koalice! Náhoda nebo konspirace zaprodaných médií a ublížených pravdoláskařů? Ani jedno. Kauza Filipa Turka je jen jednou z mnoha kapitol v knize politické reality.
Překvapit se tím, že se novináři zajímají o politiky a přinášejí zjištění o jejich názorech, je jako fascinace nad fotbalisty teatrálně padajícímu během zápasu na trávník. Patři to k fotbalové hře. Získat výhody díky faulu je zkrátka osvědčená taktika k úspěchu v zápase.
Fotbalista při tom v občanském životě nepadne k zemí s grimasou nelidské bolesti, když ho např. dětský fanoušek zatahá za tričko v tlačenici u podpisů. Novináři stejně tak nepíší o každém člověku, který se prezentuje fašistickými názory, šovinismem, xenofobií a pochechtává se nad žhářským útokem na malou holčičku. Takových je na sociálních sítích k vidění pestrá plejáda a zcela jistě vyjádřili volební podporu jednomu z nich, Filipu Turkovi.
Politika v demokratickém světě je předmětem veřejného zájmu. Média tak o politicích informuji, co jiného by měly dělat? Psát o problémech včel a tvářit se, že politici neexistují? Čapí hnízdo, kampelička, bitcoiny, Faltýnkův deníček, brněnská stoka, krabice od vína, dozimetr a taky fašounství na twitteru. Vše by rychle proletělo éterem, často bez povšimnutí, kdyby aktéry nebyli politici.
Turkova kauza i přesto přináší leccos nového. Paradoxně, že zjištění nejsou žádnou extra překvapivou, investigativní prací. Kdo zná působení Filipa Turka jako "influencera", tak dobře ví, že jeho fašounství (od historické fascinace v podobě hajlování a sbírání nacistických předmětů, přes pravidelné výzvy k likvidaci lidí s jinými názory) u něho bylo vždy standardem.
Leckdo si toho všiml těsně po volbách.
"Pokud by se stal Filip Turek ministrem zahraničí, obletí tento obrázek svět," komentoval lakonicky fotku (viz níže) hajlujícího Turka na X politolog Jiří Pehe už 6. října, tedy před necelými dvěma týdny.
Všiml si toho například i prezident Petr Pavel. Jeho slova o blamáži, které se nová vláda, ať už v jakémkoliv složení a s jakýmkoliv premiérem, vystavuje jsou velice trefná. Její první kolečko se už začíná pomalu roztáčet.
"Navzdory obviněním z rasismu a nacistické sbírce: stane se Filip Turek novým ministrem zahraničí v České republice?"
nabídl titulek v němčině např. Die Presse.
Celá aféra je tak lekcí z toho, jak politika funguje. Opojeni volebním úspěchem zapomněli vítězové na pravidla hry. Za trapnou komedii se simulováním ve fotbale přichází žlutá karta. Čím déle se však hraje proti pravidlům hry, tím těžší trest přijde. Petr Fiala to zkoušel s Pavlem Blažkem tak dlouho, až mu před volbami vypálila rybník bitcoinová kauza.
Motoristé zatím dále pokračují se svým přístupem naivních dětí v politice. Navazují tak např. na své představy o vyrovnaném rozpočtu vycucané z prstu. Kraluje tomu sám Turek, jehož vysvětlování celé kauzy opravdu není ničím jiným, než představením hodným pouze na písek před mateřskou školkou. Podtrhl to naposledy tím, že se natočil, jak sám sobě přeje k narozeninám.
Některé děti se rády učí, tak na vysvětlenou. Uvedený titulek přeložený z Němčiny upozorňuje, že Němci jako děti nejsou. Kdo si myslí, že na dětinská videa z účtu Filipa Turka má čas Friedrich Merz nebo jeho kapitáni průmyslu? Titulek o nacismu a rasismu jim bohatě postačí k tomu, aby zavřeli vrátka svých kanceláři se vzkazem: zaklepejte, až dospějete.
Odpověď na otázku, jaká země je nejvýznamnějším obchodním partnerem ČR je známa i v politické školce Motoristů. Zároveň má ve svém garážovém vidu Turek pravdu v tom, že Motoristé jsou významnou politickou silou, tak rozhodli voliči. Klidně si Motoristé svého čestného prezidenta, jenž oficiálně ani není členem strany (to považujme za neškodnou a roztomilou část jejich politické dětství) klidně mohou na Ministerstvo zahraničí prosadit.
Sice ho vyšetřuje policie, ale trestně stíhané vládní funkcionáře dobře známe, kdyžtak to přikryje poslanecká imunita a bylo by fér, aby svého za imunitu schovaného "obviněného" měly všechny vládní strany. Na politické realitě to však nic nezmění. Zavřené kanceláře velkých hráčů pošlou takového ministra zahraničí kopat okresní přebor.
O investicích, které nakopnou český hospodářský růst, o nich s oblibou hovoří Karel Havlíček (ANO) si tak budeme moci nechat zdát a pocítí to peněženka každého občana ČR. Dospělý člověk se z toho poučí, dítěti často nezbyde, než brečet.
