Svět na hypotéku: Haaland není největší norské bohatství. Je jím rozhodnutí, které změnilo celou zemi

Když si dnes začnete číst o Norsku, je velká šance, že během pár minut skončíte u Erlinga Haalanda. Dozvíte se, že tráví dovolenou na 57 metrové superjachtě Elis Et Mar, jejíž pronájem vyjde na 300 tisíc dolarů týdně a že to teda asi znamená, že nemá vlastní loď. Nebo se dozvíte, že se objevil na přehlídce Dolce & Gabbana a nebo že miluje kabelky značky Hermès. Jako fajn, zajímavé, ale já jsem chtěla víc a tak jsem skončila u něčeho, co má hodnotu přes 2 biliony dolarů. A nebyl to Haaland.

Položila jsem si totiž jednoduchou otázku. Co uděláte, když pod vaší zemí objevíte obrovské naleziště ropy a do státní pokladny začnou proudit miliardy?

Otázka, která změnila Norsko

Samozřejmě to nebylo tak, že by Norové objevili ropu a druhý den založili investiční fond. V roce 1969 bylo v Severním moři objeveno obrovské naleziště Ekofisk a do státní pokladny začaly postupně přitékat první miliardy. Během 70. a 80. let stát investoval do infrastruktury, veřejných služeb i sociálního systému. Zároveň ale sílily obavy, že se celá země stane na ropě až příliš závislou. A právě tehdy začali Norové přemýšlet jinak. Co když jednou ropa dojde? A co z ní zůstane pro příští generace?

Odpověď přišla v roce 1990, kdy parlament schválil vznik státního investičního fondu. První peníze do něj ale dorazily až v roce 1996, kdy měl stát poprvé dostatečný rozpočtový přebytek.

Luxusní vila na prodej v Šáreckém údolí, Praha 6

Show property

A v roce 2001 pak přišlo možná nejdůležitější rozhodnutí ze všech. Norsko zavedlo pravidlo, podle kterého může vláda čerpat pouze očekávaný výnos fondu, který dnes činí přibližně 3 % jeho hodnoty ročně. Samotný kapitál zůstává investovaný a dál roste.

A teď si představte, že jste premiér Norska. Máte peníze a předstoupíte před občany a místo slibů nižších daní, vyšších důchodů nebo nových silnic řeknete: Ne. Většinu těch peněz neutratíme. Uložíme je stranou a budeme je investovat i pro generace, které se teprve narodí. Nalijme si čistého vína. Kolik politiků by dnes dobrovolně oznámilo, že miliardy nechá raději svým nástupcům než svým voličům?

Jak proměnili ropu na majetek

Fond funguje vlastně překvapivě jednoduše. Přebytečné příjmy z ropy a zemního plynu stát neposílá rovnou na běžné výdaje, ale převádí je do investičního fondu, který je investuje po celém světe. Pravidla určuje norský parlament spolu s ministerstvem financí. Samotná rozhodnutí o tom, do čeho investovat, ale dělá Norges Bank Investment Management (NBIM), investiční divize norské centrální banky. Přibližně 700 lidí spravuje portfolio podle dlouhodobé investiční strategie, nikoliv podle toho, kdo zrovna vyhrál volby.

Fond investuje hlavně do akcií, dluhopisů, komerčních nemovitostí a infrastruktury pro obnovitelné zdroje. Díky tomu vlastní podíly přibližně v 7 200 společnostech po celém světě. Mezi nimi jsou Apple, Microsoft, NVIDIA, Alphabet (Google), Amazon, Meta, Taiwan Semiconductor (TSMC), Broadcom, JPMorgan Chase nebo Eli Lilly. Je docela možné, že právě čtete tento článek na iPhonu, nebo během dne otevřete Facebook nebo Instagram a večer si něco objednáte na Amazonu. Moje oblíbené Spotify mají v portfoliu taky. A tom všem norský fond vydělává.

Výsledek? Největší státní investiční fond na světě. Jeho hodnota dnes přesahuje 2,1 bilionu dolarů a vlastní přibližně 1,5 % všech veřejně obchodovaných akcií na světě. V přepočtu to znamená zhruba 8 milionů korun na každého z 5,6 milionu obyvatel. Norové tak neproměnili ropu jen v peníze. Proměnili ji ve spoluvlastnictví malé části světové ekonomiky.

Co to znamená pro běžného Nora

Jasně, že každého napadne otázka: Když má Norsko největší státní investiční fond na světě, dostává každý Nor část těchto peněz rovnou na účet?

Ne.

Stát si z fondu každý rok bere jen omezenou část. Zbytek zůstává dál investovaný a vydělává. Tyto peníze pak míří do státního rozpočtu a pomáhají platit zdravotnictví, školy, důchody, silnice i další veřejné služby. V roce 2026 norský stát plánuje využít z fondu přibližně 579 miliard norských korun, což odpovídá asi 27 % výdajů státního rozpočtu. Důležitější je ale něco jiného.

Protože má norský stát vedle daní ještě druhý stabilní zdroj příjmů, nemusí se ve stejné míře spoléhat na zadlužování. A když přijde hospodářská krize nebo se ekonomice přestane dařit, má z čeho část výdajů pokrýt. Norsko si tak díky fondu vytvořilo větší finanční stabilitu.

A co Česká republika?

Česká republika sice nemá ropná pole v Severním moři, ale rozhodně není bez hodnotného majetku. Stát drží většinový podíl v ČEZ a vlastní také ČEPS, Lesy České republiky, Budějovický Budvar, DIAMO nebo Letiště Praha. A nejde o drobné. Jen dividendy z ČEZ v posledních letech představovaly pro stát desítky miliard korun ročně.

Rozdíl je v tom, co se s těmi penězi děje dál. Česko nemá fond, do kterého by část výnosů ze státního majetku ukládala a investovala na další desítky let. Peníze většinou rovnou míří přímo do státního rozpočtu, kde se použijí na běžné výdaje nebo pomohou zalepit schodek.

Nejde o to, že by Česko mělo norský model okopírovat. Norsko mělo ropu, my máme jinou ekonomiku i jiné možnosti. ale možná bychom si měli položit otázku, jestli by alespoň část peněz, které státu vydělává jeho vlastní majetek, neměla pracovat i pro další generace. Stejně jako v Norsku.

Zdroje: autorský text, komentář, NBIM, Regjeringen, Reuters