Čím byla žena plnější, tím byla považována za krásnější, přitažlivější a vhodnější k vdavkám. Mnoho dívek proto před svatbou nečekalo zkoušení svatebních šatů, ale bolestivý proces nuceného přibírání, známý pod názvem leblouh. Tato tradice má kořeny v beduínské kultuře a dodnes vyvolává ostré debaty mezi ochránci lidských práv, lékaři i samotnými Mauritánci.
Čím byla nevěsta větší, tím měla větší šanci na vdavky
V minulosti žila velká část obyvatel Mauritánie kočovným způsobem života. Bohatství rodiny se odráželo i na vzhledu žen. Zatímco chudé ženy musely tvrdě pracovat, manželky bohatých mužů zůstávaly doma a nemusely vykonávat fyzicky náročnou práci. Právě proto se plnější postava stala symbolem prosperity, společenského postavení a dobrého života.
Rodiny věřily, že čím bude dcera mohutnější, tím větší šanci bude mít najít si zámožného manžela a zajistit si lepší budoucnost. Tradice byla natolik zakořeněná, že mnozí rodiče považovali vykrmování dcer za svou povinnost. Věřili, že bez něj by si dívka jen těžko našla vhodného ženicha, píše The Guardian.
Dívky nutili jíst už od útlého dětství
Nejšokující na celé tradici je věk dětí.
Vykrmování často začínalo už kolem šesti nebo sedmi let. Dívky musely každý den zkonzumovat obrovské množství jídla a tekutin. Jejich jídelníček tvořilo především velbloudí mléko, kuskus, proso, arašídový olej či čistý živočišný tuk.
Podle odborných odhadů přijímaly denně přibližně 14 až 16 tisíc kalorií, tedy čtyřnásobek toho, co běžně zkonzumuje dospělý muž věnující se vrcholové kulturistice. Pro srovnání, doporučený denní energetický příjem zdravé dvanáctileté dívky činí přibližně 1 500 kalorií.
Odmítnutí jídla trestali bolestí
Pro mnoho dětí nešlo o dobrovolné jedení. Pokud odmítaly jíst nebo pít, následovaly tresty. Starší ženy, které měly proces vykrmování na starosti, používaly různé bolestivé metody. Mezi nejznámější patřilo bolestivé stlačování prstů nebo kůže mezi dřevěnými tyčkami, štípání či bití.
Pokud dívka odmítla jíst nebo už nemohla pokračovat, následovaly tresty. Mezi nejznámější patřila metoda nazývaná zayar. Starší ženy vložily prsty na nohou dítěte mezi dvě dřevěné tyčky a postupně je stlačovaly. Bolest měla dítě přinutit, aby pokračovalo v jídle. Podle výpovědí pamětnic nebylo výjimečné ani to, že dívky musely sníst vlastní zvratky, pokud nedokázaly jídlo udržet v žaludku.
Podle historických svědectví byly některé děti nuceny denně vypít až 20 litrů velbloudího mléka a sníst několik kilogramů jídla bez ohledu na to, zda měly hlad, nebo ne.
Dvacetipětiletá Mariam Mint Ahmed patří mezi ženy, které se dnes proti této tradici otevřeně staví.
Je naší povinností jako mladé generace skoncovat se zvykem, který ohrožuje naše životy. Znám mnoho dívek, které byly proti své vůli vykrmovány jen proto, aby se vdaly. Většina z nich dnes trpí vysokým krevním tlakem, srdečními chorobami nebo dalšími zdravotními problémy,
řekla pro CNN.
Podle ní byly dívky nuceny jíst obrovské porce jídla a zapíjet je miskami kozího nebo kravského mléka. Při vzpomínkách na tyto praktiky se neubránila slzám.
Podobnou zkušenost má i Selekeha Mint Sidi.
Maminka mě začala násilím vykrmovat, když mi bylo třináct let. Bila mě, abych snědla více mastného kuskusu a tučného jehněčího masa. Po každém jídle jsem měla pocit, že mi žaludek praskne,
vzpomíná.
Dnes je sama matkou malé dcery a tvrdí, že svou dceru by nikdy ničemu podobnému nevystavila.
Neexistuje žádný důvod, proč bych ji měla nutit procházet tím, čím jsem si prošla já.
Nejšokující částí celé tradice jsou metody, kterými byly dívky nuceny jíst. Pokud některá odmítla další sousto nebo už nezvládala pít, následoval trest.
Podle výpovědí žen jim svazovali prsty na nohou mezi dvě dřevěné tyčky. Když odmítly pokračovat v jídle, tyčky se stlačovaly, což způsobovalo nesnesitelnou bolest. Jiné ženy vzpomínají na bití, štípání nebo psychický nátlak.
Zvracení po jídle přitom mnoho starších žen nepovažovalo za problém. Věřily, že jde o přirozenou součást procesu vykrmování.
Místo mléka i chemikálie pro zvířata
Podle zástupkyně Populačního fondu OSN (UNFPA) Mar Jubero Capdeferro se situace v posledních letech v některých případech dokonce zhoršila. Protože suroviny postupně zdražily a mnoho rodin si je už nemohlo dovolit, objevil se nový problém. Některé ženy začaly místo jídla používat veterinární steroidy určené pro růst hospodářských zvířat nebo léky zvyšující chuť k jídlu. Lékaři upozorňují, že takové praktiky mohou mít vážné zdravotní následky, píše The Washington Post.
S nuceným vykrmováním je spojeno vyšší riziko kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky, problémů s pohybovým aparátem, komplikací v těhotenství i psychických následků způsobených dlouhodobým nátlakem.
Mladá generace tradici odmítá
Dobrou zprávou je, že pohled na ženskou krásu se v Mauritánii postupně mění.
Především ve velkých městech mladé ženy stále častěji odmítají tradice svých babiček. Sportují, více se zajímají o zdravý životní styl a nechtějí riskovat celoživotní zdravotní následky jen proto, aby splnily očekávání společnosti.
Podle představitelů OSN se situace výrazně zlepšuje právě ve městech.
Dnes už ženy pracují, sportují a mnohem více se pohybují než dříve. Mladá generace si uvědomuje následky obezity a od této tradice postupně ustupuje,
uvedla Capdeferro.
Na venkově tradice stále přežívá
Mauritánie se jí však zatím úplně nezbavila.
Studie organizace Social Solidarity Association ukázala, že ve velkých městech bylo nucenému vykrmování vystaveno přibližně 7 procent dívek, zatímco ve venkovských oblastech se tento podíl pohyboval až kolem 75 procent.
Důvodem je především silný vliv starší generace.
Nejnovější dostupné odborné materiály UNICEF z roku 2025 stále uvádějí leblouh mezi škodlivými tradičními praktikami, které se v Mauritánii stále vyskytují, i když v mnohem menší míře než v minulosti. Nejčastěji se s ní lze setkat v odlehlých venkovských komunitách, kde jsou tradiční představy o kráse a manželství stále velmi silně zakořeněné.
Pětapadesátiletá Achetou Mint Taleb je přesvědčena, že jde o správnou tradici.
Hubené dívky přinášejí hanbu své rodině i celému kmeni. Muži si jich jednoduše nevšímají. Já jsem vykrmovala obě své dcery, když jim bylo osm až deset let. Obě se brzy vdaly, měly děti ještě před sedmnáctými narozeninami a dnes jsem na ně pyšná,
řekla.
Ani kritika mladších žen její názor nezměnila.
Vím, že mladá generace s tím nesouhlasí. Mně je to ale jedno. Chci zůstat věrná našim tradicím.
Zdravotníci upozorňují, že následky této tradice vídají ve svých ordinacích prakticky každý den.
Denně hospitalizujeme velké množství obětí nuceného vykrmování. Většina přichází z vnitrozemských oblastí, kde se tato tradice stále dodržuje. Zdá se, že naše varování zatím nebyla dostatečně vyslyšena,
uvedl lékař Vadel Lemine z Národní nemocnice v hlavním městě Nuakšott.
Sociologové zároveň upozorňují, že úplné odstranění této tradice nebude jednoduché. Podle analytika Lemrabotta Brahima je totiž představa, že krása, manželství a plnoštíhlá postava patří neodmyslitelně k sobě, stále hluboce zakořeněná v myslích mnoha matek, zejména na venkově.
Příběh Mauritánie ukazuje, jak rozdílné mohou být představy o ženské kráse napříč světem. To, co je v Evropě často důvodem k dietě, bylo v této africké zemi po celé generace považováno za vstupenku k lepšímu životu. Dnes však stále více mladých Mauritánek říká jasné „ne“ tradici, která je podle nich připravovala nejen o dětství, ale mnohdy i o zdraví.
Ženská obřízka, dětské sňatky i mnohoženství
Nucené vykrmování dívek není jedinou kontroverzní tradicí, která v Mauritánii přetrvává. Země dlouhodobě čelí kritice také kvůli mrzačení ženských pohlavních orgánů (FGM). Tento zákrok podstupují dívky zpravidla ještě před dosažením 15 let, často z náboženských či kulturních důvodů. V mnoha komunitách je obřízka dodnes považována za symbol čistoty, ctnosti a předpoklad pro uzavření manželství, přestože s sebou nese celoživotní zdravotní i psychické následky.
Mauritánie se zároveň řadí mezi země, kde jsou stále rozšířené dětské sňatky. Podle údajů UNICEF byla ještě v roce 2017 více než třetina dívek provdána před dovršením 18 let a část z nich dokonce před patnáctými narozeninami. Takto brzká manželství zvyšují riziko komplikací během těhotenství a porodu a často znamenají konec vzdělávání i dětství.
V zemi je navíc legální také mnohoženství. Muž může mít až čtyři manželky, pokud splní podmínky stanovené místní legislativou a islámským právem. Přestože se postavení žen v posledních letech postupně zlepšuje, ochránci lidských práv upozorňují, že tradiční zvyky stále výrazně ovlivňují život mnoha dívek, zejména na venkově.
Mauritánie však nepřekvapuje jen neobvyklými představami o ženské kráse. Země si dodnes zachovala i řadu svatebních zvyků, které se výrazně liší od tradic v Evropě i ve většině arabského světa. Jedním z nich je také výběr svatebních šatů, který může návštěvníky této africké země pořádně překvapit.
Proč nevěsty v Mauritánii nevstupují do manželství v bílém? Místo ní si oblékají černou a důvod mnohé překvapí
Když se řekne svatební šaty, většina lidí si automaticky představí dlouhé bílé šaty, které už po staletí symbolizují čistotu, nevinnost a nový začátek. V mnoha zemích světa je bílá barva neodmyslitelnou součástí svatebního obřadu, zatímco černá bývá spojována především se smutkem a pohřby, píše The Observers.
V africké Mauritánii je to však úplně jinak. Místní nevěsty se už po celé generace vdávají oděné do černé barvy. Pro cizince může být takový zvyk překvapivý, pro obyvatele této západoafrické země jde ale o jednu z nejdůležitějších svatebních tradic, která se dědí z generace na generaci.
Tradiční svatební oděv nese název lakhel. Jde o kvalitní černou látku bohatě zdobenou výšivkami, kterou rodiny připravují s mimořádnou pečlivostí. V některých rodinách se s její výrobou začíná už krátce po narození holčičky.
Výroba takových šatů může trvat celé roky. Každá výšivka má svůj význam a svatební oděv se často stává rodinným dědictvím, které připomíná úctu k předkům a zachovávání tradic. Podle místních obyvatel by nevěsta, která by si na svatbu oblékla jinou barvu, porušila zažité zvyky a projevila neúctu vůči své rodině i kulturnímu dědictví.
Zajímavostí je, že tato tradice se týká výhradně žen. Ženichové naopak vstupují do manželství oblečeni v bílém oděvu.
Tradice má estetické, zdravotní i náboženské vysvětlení
Mauritánci uvádějí několik důvodů, proč se černá barva stala symbolem svatby.
Jedním z nich je dávný ideál krásy. V minulosti byly za mimořádně přitažlivé považovány ženy s velmi světlou pokožkou a zářivě bílými zuby. Právě kontrast mezi černým oděvem a světlou pletí měl podle místních představ ženskou krásu ještě více zvýraznit.
S tradicí se pojí také staré přesvědčení, že přírodní látky používané k výrobě svatebního oděvu, které se kdysi dovážely především ze sousedního Mali, měly příznivě působit na pokožku. Lidé věřili, že pomáhají zmírňovat tmavé skvrny na kůži a přispívají k jejímu zdravějšímu vzhledu. Přestože moderní medicína tyto účinky nepotvrdila, tradice přetrvala dodnes.
Své místo má i náboženský rozměr. Někteří Mauritánci odkazují na islámské tradice, podle nichž prorok Mohamed spojoval černou barvu s vítězstvím a ctí. I proto je v zemi vnímána jako barva důstojnosti a významných životních okamžiků.
Svatba byla událostí celé komunity
Manželství mělo v tradiční mauritánské společnosti mimořádný význam. Nešlo jen o spojení dvou lidí, ale také dvou rodin a často i celých kmenů. Svatební oslavy proto bývaly jednou z nejvýznamnějších společenských událostí roku. V době kočovného života trvaly běžně až sedm dní, teprve s příchodem modernějšího způsobu života se postupně zkrátily na několik dní nebo jediný slavnostní večer. Součástí oslav byla hudba, zpěv, tanec, bohaté hostiny i návštěvy příbuzných, kteří přijížděli z velkých vzdáleností, aby novomanželům popřáli šťastný společný život, píše portál culture.gov.mv.
Nevěstu zdobily ženy z rodiny
Ještě před samotnou svatbou se nevěsta tradičně připravovala výhradně v kruhu žen. Příbuzné jí splétaly vlasy, zdobily ji šperky ze zlata, stříbra i drahých kamenů, vonnými oleji a kadidlem. Významnou součástí příprav bylo také zdobení rukou a nohou hennou, která je v Mauritánii symbolem krásy, štěstí a požehnání pro nový život. Po obřadu následoval slavnostní průvod nevěsty doprovázený hudbou, zpěvem a tradičními blahopřáními. Starší ženy při této příležitosti předávaly novomanželce rady a doporučení pro manželský život.
Každá země má své svatební zvyky
Mauritánie není jediným místem na světě, kde svatební šaty nejsou bílé. V Indii si mnoho nevěst obléká červené sárí jako symbol štěstí a plodnosti. V Číně dominuje červená barva, která má přinést prosperitu a šťastný osud. V Japonsku zase nevěsta během obřadu často vystřídá několik tradičních oděvů různých barev.
Bílé svatební šaty se ve světě rozšířily až v 19. století po svatbě britské královny Viktorie, která si v roce 1840 oblékla bílé šaty. Do té doby nosily nevěsty v Evropě šaty různých barev podle místních zvyků a možností rodiny.
Příběh Mauritánie tak připomíná, že svatební tradice se ve světě výrazně liší. To, co je v jedné zemi symbolem smutku, může jinde představovat krásu, úctu k předkům i začátek společného života.
Zdroj: autorský text,The Guardian, CNN, The Washington Post, UNICEF (odborné materiály z roku 2025), UNFPA (Populačný fond OSN), Mauritánske ministerstvo kultúry (culture.gov.mr), The Observers
