Když jsme psali o ženách, které si vzaly sultána či krále, poznávali jsme světy, kde moc a tradice mají pevně dané kontury. Sultán bývá hlavou islámského státu, v minulosti často i s vojenskou mocí - například sultán Ománu. Král stojí v čele monarchie jako oficiální panovník - jako například král Saúdské Arábie či Bahrajnu. Šejk však nemusí být králem ani sultánem - jde o titul, který se v arabském světě uděluje respektované osobě, členovi prominentní rodiny, náboženskému vůdci nebo také panovníkovi určitého emirátu.
Pro mnoho žen je představa manželství se šejkem synonymem luxusu, bohatství a života připomínajícího pohádku z Tisíce a jedné noci. Soukromá letadla, paláce, armáda sluhů, diamanty a neomezené finanční možnosti. Realita však bývá mnohem komplikovanější. Některé Evropanky se skutečně dostaly do světa arabských královských rodin, ale mnohé z nich později zjistily, že spolu s pohádkovým životem přišla i přísná pravidla, ztráta soukromí či dokonce boj o vlastní svobodu.
Není znám žádný veřejně zdokumentovaný případ Češky, která by se provdala za arabského šejka. To však neznamená, že by se podobné příběhy nikdy nestaly. Existují skutečné příběhy žen z Evropy a dalších zemí, které se provdaly za arabské šejky. Jejich životy se dramaticky změnily, z běžného každodenního rytmu do světa přepychu, ale také přísných pravidel a kulturních očekávání.
Natasha z Běloruska: Servírka, které si všiml dubajský šejk
Jeden z nejznámějších příběhů o obyčejné dívce, která se dostala do světa arabských paláců, začal v roce 2007 v hotelu Minsk v Bělorusku. Devatenáctiletá Natasha Aliyeva tam pracovala jen krátce jako začínající servírka a praktikantka v hotelové restauraci. V té době pravděpodobně netušila, že se její život změní po jediném setkání s mužem, který pocházel z jedné z nejbohatších rodin světa.
Do hotelu totiž přijel šejk Saeed bin Maktoum Al Maktoum, člen dubajské vládnoucí dynastie Al Maktúmovců. Rodina vládne Dubaji už od roku 1833 a patří mezi nejmocnější rodiny Blízkého východu. Samotný Saeed byl synem bývalého dubajského vládce šejka Maktúma bin Rašída al-Maktúma a synovcem slavného dubajského vládce Muhammada bin Rašíd al-Maktúma, píše The Guardian.
Šejk přicestoval do Běloruska původně jen na několik dní. Ubytoval se v prezidentském apartmá hotelu Minsk a podle zaměstnanců byl velmi uzavřený. Většinu času trávil ve svém pokoji, pravidelně se modlil pětkrát denně a s sebou měl dokonce vlastní kuchaře, kteří mu připravovali jídlo. Hotelový personál si proto dodnes neumí úplně vysvětlit, jak se dvojice vlastně blíže poznala.
Podle jedné z verzí je seznámil úplně obyčejný detail. Šejk si nechal na pokoj přinést sklenici pomerančového džusu a právě Natasha mu ji odnesla.
Mladá žena ho prý okamžitě zaujala. Jiné zdroje tvrdily, že ji začal vídat opakovaně během pobytu v hotelu a místo plánovaného odjezdu do Ruska si pobyt v Minsku dvakrát prodloužil, píše Daily Mail.
Jejich vztah se rozvíjel neuvěřitelně rychle. Známost trvala méně než měsíc a následovala jednoduchá islámská svatba. Před sňatkem Natálie přijala islám. Zajímavostí přitom bylo, že přestože vyrůstala v křesťanském prostředí, její otec pocházel z Ázerbájdžánu a byl muslim. Právě proto bylo pro rodinu přijetí islámu jednodušší, než by se mohlo zdát.
Média v Bělorusku jejich příběh okamžitě označila za moderní pohádku. Natasha byla podle bývalých učitelů mimořádně krásná a elegantní. Jedna z jejích středoškolských učitelek dokonce řekla, že měla „aristokratický vzhled a výjimečný šarm“, a proto chápala, proč si ji šejk vybral.
Ne všichni však byli ze vztahu nadšení. Natashina matka měla zpočátku velké obavy. Věděla, že dcera by se po svatbě musela přestěhovat do cizí země, mezi úplně jinou kulturu a pravidla. Obávala se i polygamie, protože šejk už jednu manželku a pět dětí měl. Natálie se totiž měla stát jeho druhou manželkou. Nakonec však rodina sňatek podpořila a matka po osobním setkání šejka popsala jako inteligentního, vzdělaného a velmi taktního muže. Zdůraznila také, že její dcera se nevdává pro peníze.
A právě peníze byly tématem, které fascinovalo média nejvíce. Už v té době se odhadovalo, že majetek šejka Saeeda dosahuje miliard dolarů. Natasha se tak z obyčejné dívky z postsovětské země dostala mezi jednu z nejbohatších rodin planety.
Krátce po svatbě dvojice odjela na Kypr, kde měl šejk další povinnosti. S nimi cestovala i Natashina sestra Galina, která měla novomanželům pomáhat jako tlumočnice, protože Natasha ještě neovládala dobře angličtinu ani arabštinu. Právě jazyková bariéra a úplně nový svět byly jednou z největších výzev. Natasha se totiž musela prakticky ze dne na den přizpůsobit životu v prostředí, kde platila úplně jiná pravidla než v Evropě. Po svatbě prakticky zmizela z veřejného prostoru. Přestala poskytovat rozhovory, neobjevovala se na sociálních sítích a o jejím dalším životě se objevovalo minimum informací.
To je přitom pro ženy v podobných rodinách typické. Mnohé z nich po svatbě přejdou do výrazně uzavřenějšího režimu života. Mají sice k dispozici luxusní rezidence, personál, řidiče a finanční komfort, zároveň se však od nich očekává absolutní diskrétnost, respektování rodinné hierarchie a přizpůsobení se pravidlům aristokratické rodiny.
Zajímavé bylo i jedno z mála veřejných vyjádření samotného šejka. Když se ho novináři ptali, zda se jednou stane vládcem Dubaje, odpověděl velmi filozoficky. Tvrdil, že peníze a moc přicházejí a odcházejí, ale víra zůstává navždy.
Princezna Haya: Žena, která utekla z pohádky
Snad nejznámější ženou spojenou s dubajským vládcem je jordánská princezna Haya bint Hussein. Na rozdíl od Natálie pocházela sama z královské rodiny. Byla dcerou jordánského krále Husajna, studovala na Oxfordu a reprezentovala Jordánsko na olympiádě.
Když se v roce 2004 provdala za šejka Muhammada bin Rašíd al-Maktúma, vládce Dubaje, jejich manželství působilo jako spojení dvou moderních světů. Haya se stala reprezentativní tváří Dubaje, účastnila se mezinárodních akcí, charitativních projektů a patřila mezi nejviditelnější ženy arabského světa, píše Vanity Fair.
Jejich svatba byla obrovskou společenskou událostí. V arabských královských rodinách přitom svatba není jen romantickým momentem, ale také prezentací moci a postavení rodiny. Oslavy často trvají několik dní a hosté mohou čítat stovky až tisíce lidí. Nevěsty nosí šaty vyšívané zlatem, diamantové sety a celé hotely se mění v paláce plné květin a křišťálu.
Haya však později zjistila, že za leskem Dubaje se skrývá i temnější realita. Postupně se začala obávat o svou bezpečnost poté, co se dozvěděla více o osudech šejkových dcer Latify a Šamsy, které se pokusily utéct ze země.
V roce 2019 sama odešla do Británie i s dětmi. Následoval jeden z největších rozvodových sporů moderní historie monarchií. Britský soud dospěl k závěru, že šejk Muhammad organizoval návraty svých dcer proti jejich vůli a vůči Haye používal zastrašování. Objevila se tvrzení o sledování telefonů pomocí softwaru Pegasus a výhrůžkách.
Dnes žije v Británii pod vysokou ochranou. Přestože získala obrovské finanční vyrovnání, její příběh se stal symbolem toho, že ani postavení princezny nemusí znamenat svobodu.
Princezna Latifa: Dcera šejka, která toužila po obyčejném životě
Latifa je emirátská princezna a členka dubajské vládnoucí rodiny. Je dcerou Muhammada bin Rašíd al-Maktúma.
Příběh Latify není příběhem romantické lásky ani velkolepé svatby. Na rozdíl od mnoha princezen z arabských monarchií se nikdy nevdala a podle dostupných informací se celé roky snažila uniknout systému pravidel, která jí určovala rodina a postavení dcery dubajského vládce. Její život se proto pojí spíše s bojem za svobodu než s pohádkovým manželstvím, píše New Yorker.
Jednou z nejdůležitějších osob v jejím životě se stala Finka Tiina Jauhiainen. Nešlo o partnerský vztah, ale o silné přátelství, které vzniklo během tréninků bojového umění capoeira. Latifa si ji najala jako trenérku v soukromém sportovním centru patřícím královské rodině. Zpočátku byla uzavřená a opatrná, ale postupně si k ní vytvořila důvěru. Společně trénovaly každý den, začaly se věnovat také parašutismu, potápění a dalším adrenalinovým sportům. Právě během společných hodin Latifa postupně odhalovala detaily svého života za zdmi paláců. Tiina později přiznala, že zpočátku vůbec netušila, pod jakým dohledem princezna žije. Až po letech jí Latifa prozradila příběh své sestry Šamsy, vlastní pokusy o útěk a to, že se v Dubaji necítí svobodná.
Latifa vyrůstala v jedné z nejmocnějších rodin Spojených arabských emirátů, ale podle jejích výpovědí byla součástí systému přísných pravidel. Tvrdila, že nemohla samostatně cestovat do zahraničí, často ji doprovázela ochranka a o mnoha rozhodnutích v jejím životě rozhodovali muži z rodiny. V emirátské společnosti navíc stále funguje princip mužského poručnictví, což znamená, že ženy potřebují souhlas mužského člena rodiny při více životních rozhodnutích. Kritici dlouhodobě upozorňují, že navzdory modernímu obrazu Dubaje existují uvnitř konzervativních rodin přísná očekávání týkající se chování dcer a manželek.
Sama Latifa popisovala život královských žen jako neustálou povinnost reprezentovat rodinu a chránit její čest. Tvrdila, že neposlušnost je vnímána jako poškození jména dynastie. Podle odborníků, které citoval magazín The New Yorker, právě proto vyvolávaly útěky princezen takový rozruch, nešlo jen o rodinný konflikt, ale také o otázku prestiže a autority vládce.
Latifa si vytvořila s Tiinou velmi blízký vztah založený na důvěře. Společně plánovaly útěk celé roky. Tiina kvůli ní dokonce odešla z běžné práce a věnovala se jejím tréninkům naplno. Když se Latifa rozhodla definitivně odejít z Dubaje, právě Tiina jí pomáhala s organizací cesty, zařizováním techniky a přechodem přes hranice do Ománu. Obě věřily, že se jim podaří dostat do Indie a následně do Spojených států, kde chtěla Latifa požádat o azyl.
Po několika dnech plavby na jachtě Nostromo se však situace náhle změnila. U pobřeží Indie je začala sledovat letadla a lodě. Následně na palubu vtrhly ozbrojené jednotky, které podle svědectví použily dýmové granáty a zbraně. Latifa se údajně bránila, křičela a odmítala návrat do Dubaje. Její přátelé později tvrdili, že prosila vojáky, aby ji raději zastřelili, než aby ji měli odvést zpět k otci. Nakonec ji násilím odvedli z lodi a převezli zpět do Spojených arabských emirátů. Po návratu následovalo období, které dodnes vyvolává množství otázek. Latifa později ve videích a tajných zprávách tvrdila, že ji drželi v izolaci ve vile střežené policií. Popisovala zamřížovaná okna, neustálý dohled a zákaz kontaktu s vnějším světem. Tvrdila také, že se cítila jako rukojmí a že se obává o vlastní život. Její videa se později dostala na veřejnost a vyvolala mezinárodní tlak na Dubaj i na jejího otce.
Samotný šejk Mohammed se k útěku veřejně příliš podrobně nevyjadřoval. Dubajský královský dvůr však vydal stanovisko, podle kterého byla Latifa „v bezpečí doma se svou rodinou“. Oficiální verze tvrdila, že nešlo o útěk před rodinou, ale o únos a manipulaci ze strany lidí, kteří ji doprovázeli. Rodina odmítala obvinění z týrání či nezákonného zadržování.
Velký rozruch vyvolalo také setkání Latify s bývalou prezidentkou Irska a někdejší vysokou komisařkou OSN pro lidská práva Mary Robinsonovou. Dubaj zveřejnila fotografie, na nichž Latifa sedí u oběda a působí klidně. Robinsonová tehdy uvedla, že jde o „zranitelnou mladou ženu“, která potřebuje pomoc. Později však přiznala, že se cítila uvedena v omyl a že neznala celý rozsah situace.
Případ se ještě více vyostřil poté, co britský soud v roce 2020 dospěl k závěru, že šejk Mohammed zorganizoval násilné návraty svých dcer Šamsy a Latify zpět do Dubaje. Soud zároveň označil více Latifiných tvrzení o omezování svobody za důvěryhodná. Šejk tato obvinění odmítal, píše Human Rights Watch.
Dlouho nebylo jasné, co se s Latifou děje. Svět ji neviděl a organizace na ochranu lidských práv upozorňovaly, že její osud zůstává nejasný. Zlom nastal v roce 2021, kdy se začaly objevovat fotografie z veřejných míst. Nejprve byla zachycena v nákupním centru v Dubaji, později na letišti v Madridu a následně také během cest po Evropě. Objevily se záběry ze Španělska či Islandu, které naznačovaly, že už může cestovat mimo Emiráty. Po těchto fotografiích byla dokonce ukončena mezinárodní kampaň #FreeLatifa, protože její podporovatelé usoudili, že získala určitý stupeň svobody.
Co dělá dnes, není úplně jasné. Latifa se na veřejnosti objevuje jen sporadicky a neposkytuje rozhovory o svém životě. V roce 2021 se setkala také s tehdejší vysokou komisařkou OSN pro lidská práva Michelle Bacheletovou, přičemž podle zveřejněných informací tvrdila, že žije svobodně a že se její situace zlepšila. Přesto více organizací na ochranu lidských práv upozorňuje, že není možné nezávisle ověřit, do jaké míry může o svém životě rozhodovat sama.
Příběh Latify proto ani po letech nemá úplně jasný konec. Zatímco Dubaj tvrdí, že princezna žije klidný život a je v bezpečí, kritici poukazují na to, že mnoho otázek o jejím minulém zadržování a skutečné míře svobody zůstává nezodpovězených.
Šamsa: Princezna, která zmizela po pokusu o útěk
Ještě před Latifou se pokusila utéct také její sestra Šamsa. V roce 2000 během pobytu ve Velké Británii odešla z rodinného sídla a chtěla začít nový život. Podle dostupných informací ji však později vypátrali a násilně převezli zpět do Dubaje.
Od té doby se na veřejnosti objevovala jen minimálně. Její případ se stal jedním z prvních velkých skandálů spojených s dubajskou vládnoucí rodinou, píše The Guardian.com.
Pravidla života po boku šejka
Mnohé Evropanky, které vstoupily do světa arabských šejků, později přiznaly, že největší šok nepřišel během luxusní svatby ani po přestěhování do paláce. Nejtěžší bylo zvyknout si na pravidla, která v podobných rodinách fungují celé generace.
Omezené soukromí a neustálá ochranka
Jednou z prvních věcí, na které si ženy musí zvyknout, je prakticky neustálá přítomnost ochranky a personálu. V královských rodinách je totiž bezpečnost považována za absolutní prioritu. Mnohé manželky šejků nemohou jen tak samy odejít na nákup či procházku bez doprovodu ochranky nebo řidiče.
Některé bývalé členky emirátské aristokracie popsaly, že jejich denní program byl předem organizován personálem a rodinou. Cesty do zahraničí, veřejná vystoupení či dokonce návštěvy přátel bývaly předem konzultovány, píše Financial Times.
Pro ženy ze západního světa může být náročné také to, že v mnoha rodinách neexistuje úplné soukromí. Paláce a rezidence jsou plné zaměstnanců, od kuchařů, uklízeček a chův až po bezpečnostní personál. Některé ženy popisovaly pocit, že nikdy nejsou samy a jejich život někdo neustále sleduje.
Respektování rodiny a autority mužů
V mnoha aristokratických arabských rodinách má obrovskou váhu rodinná hierarchie. Starší členové rodu a mužská část rodiny bývají respektováni jako hlavní autority. Žena po svatbě často nevstupuje jen do vztahu s mužem, ale stává se součástí rozsáhlého rodinného systému, kde každé její chování ovlivňuje reputaci celé rodiny. Některé ženy popisovaly, že se od nich očekávalo konzultování důležitých rozhodnutí s manželem nebo jeho rodinou. Týkat se to mohlo oblečení, veřejných vystoupení, cest či výchovy dětí. Právě výchova dětí bývá mimořádně citlivým tématem. Děti v královských rodinách představují pokračování rodu a jejich budoucnost bývá plánována od narození. V některých případech mají hlavní slovo ve výchově širší členové rodiny nebo personál.
Diskrétnost a zákaz veřejných skandálů
Ženy v podobných rodinách musí často dodržovat velmi přísnou diskrétnost. Veřejné konflikty, skandály či otevřené kritizování rodiny jsou považovány za nepřípustné. Právě proto mnohé manželky šejků po svatbě úplně omezí sociální sítě nebo přestanou poskytovat rozhovory médiím.
Některé bývalé členky aristokratických kruhů tvrdily, že i drobný skandál může poškodit jméno celé rodiny, a proto se od žen očekává maximální opatrnost při každém veřejném vystupování, píše The New Yorker.
Právě to byl také jeden z důvodů, proč se mnoho žen po svatbě stáhlo z veřejného života. Z prostředí sociálních sítí, kariéry a vlastních projektů se přesunuly do uzavřenějšího světa rodinných povinností a reprezentace.
Oblečení a veřejné vystupování
Přestože Dubaj působí moderně a cizinci tam mohou nosit běžné evropské oblečení, v aristokratických rodinách bývají pravidla přísnější. Od manželek šejků se často očekává elegantní, konzervativní oblékání a respektování místních tradic.
Některé ženy přijaly nošení abáje nebo zahalování vlasů během oficiálních událostí. Jiné tvrdily, že i když jim nikdo přímo nic nepřikázal, tlak prostředí a rodiny byl dostatečně silný na to, aby se přizpůsobily samy, píše portál Bayut.com.
V královských rodinách bývá přitom vzhled ženy vnímán také jako reprezentace postavení manžela. Proto se velký důraz klade na etiketu, vystupování, způsob komunikace či chování na veřejnosti.
Povinnost reprezentovat rodinu
Mnohé manželky šejků se po svatbě věnují charitě, organizují společenské akce nebo zastupují rodinu na oficiálních událostech. Na první pohled to může vypadat jako luxusní život plný večírků a galavečerů, ale více žen tvrdilo, že jde o součást jejich „povinností“. Od manželky významného šejka se očekává reprezentativnost, loajalita a schopnost působit dokonale na veřejnosti. Některé ženy popisovaly, že se musely naučit přesnou etiketu stolování, komunikace s diplomaty či chování během náboženských událostí, píše The National.
Luxus, který může působit jako zlatá klec
Právě spojení obrovského bohatství a přísných pravidel vedlo k tomu, že některé ženy začaly svůj život popisovat jako „zlatou klec“. Měly všechno: šperky, auta, personál i paláce. Zároveň však neměly svobodu, na jakou byly zvyklé v Evropě. Princezna Latifa před pokusem o útěk tvrdila, že se cítí jako vězeň navzdory tomu, že žije v absolutním luxusu. Princezna Haya zase podle britských médií začala po letech manželství pociťovat obavy o vlastní bezpečnost a bezpečnost svých dětí.
Příběhy těchto žen ukazují, že život po boku šejka není jen o bohatství a pohádkových svatbách. Je také o pravidlech, která mohou být pro ženy ze západního světa velmi náročná. A právě proto mnohé z nich po letech přiznaly, že nejtěžší nebylo opustit svou zemi. Nejtěžší bylo naučit se žít ve světě, kde osobní svoboda často ustupuje tradici, rodině a reputaci.
Zdroj: autorský text, The Guardian, Daily Mail, Vanity Fair, The New Yorker, Human Rights Watch, Financial Times, Bayut.com, The National
